Duben 1945, Třetí říše je na kolenou a spojenecké armády svírají Německo z obou stran. Rusové vstupují do Berlína a dobývají jednu ulici za druhou. Válka je již nějakou dobu rozhodnutá, ale obránci hlavního města se nevzdávají. Rozkazy jsou jednoznačné, bojovat do posledního muže. A v samotném centru Berlína, v bunkru pod Říšským sněmem, se odehrávají poslední dny skupiny lidí – nejvyššího velení tou dobou již neexistujícího impéria.
 
Film „Der Untergang“ je svědectvím posledních dnů Adolfa Hitlera a jeho nejvěrnějších. Jest svědectvím v historickém duchu, jak to asi mohlo být. Režisér Oliver Hirschbiegel na sebe vzal nelehký úkol, už jen samotnou tématikou tak nastavil záda pro biče historiků, etiků, filozofů a především široké veřejnosti. Ale je třeba již předem vyzdvihnout, že v této své kariérní zkoušce ohněm obstál. Film vznikl na motivy knihy Joachima Festa a Traudl Jungové, která byla Hitlerovou sekretářkou, „Bis zur letzten Stunde“ a až skoro do samotného konce byla v bunkru s ostatními. Cílem tvůrců bylo držet se známých faktů a jednotlivé postavy ani nezkrášlovat, ani nedémonizovat. Traudl je zde ve vypravěčské roli, lépe řečeno pozorovatelky. Ústřední postavou je zde pochopitelně samotný Vůdce, v mistrném podání Bruna Ganze. Nicméně v těchto dnech je to již zlomený, nemocný člověk, který stále věří v konečné vítězství; nebo mu chce věřit.

Hitlera v ty dny opouštěla většina dřívějších spolupracovníků, ať již sami tajně vyjednávali s nepřítelem, nebo jen na poradách zpochybňovali jeho názory. Stále ještě pravidelně vychází před Reichstag, aby vyznamenal statečné vojáky především z řad Hitlerjungen, ale z jeho nahrbené chůze a věčně se třesoucí ruky nelze přehlédnout jeho chřadnoucí zdraví a v jeho očích je vidět postupně hasnoucí velký sen o veliké říši, o ovládnutí celé Evropy, možná i víc. Ale i přes to všechno, když už jsou slyšet zbraně Rudé armády, odmítá uposlechnout naléhání svých blízkých, opustit Berlín a kapitulovat. I v posledních dnech si zachová hrdost a raději spáchá sebevraždu. Tou dobou již Hitler nebyl člověk, co pronáší projevy k mnohatisícovému davu, ale poražený vůdce národa, kterému se rozplynul jeho sen a přesně tak jej film „Der Untergang“ zobrazuje, nic se zde nezastírá, nic nevyvyšuje. Podobně je tomu i s ostatními postavami filmu, snad s výjimkou Goebbelse, který je zobrazen zcela bezemočně, jako člověk zcela slepě opakující ty samé myšlenky. Pozoruhodně stále veselá a nezlomená Eva Braunová působí velmi kontrastně ke všemu dění kolem. Asi za emočně nejsilnější považuji scénu, kdy hrdá Marta Goebbelsová tráví své děti. Jako by se čas na chvíli zastavil, hudba utichla, a přesto je cítit fascinující gradace celého filmu. Měl snad právě tento okamžik symbolizovat konec jedné zvrácené ideologie? Hrdá žena, bránící se projevu jakékoliv slabosti, zabíjí vlastní děti, aby nežili ve světě bez řádu.

Boje v ulicích Berlína jsou viděny očima mladého chlapce, člena Hitlerjungen. Rusové tou dobou už postupně utahují smyčku, ale více než postup „nepřátel“ je patrný hyenismus ve vlastních řadách, průvodní jev jakékoliv války. Naturalistické záběry z lazaretu, zubožení lidé v ulicích utíkající před nepřítelem i samozvanými strážci zákona. To vše jen symbolicky ilustruje, co tahle válka ve skutečnosti přinesla. Pochybuji, že „Der Untergang“ by mohl podnítit nový zájem o Hitlerovy myšlenky. Mám dojem, že tento humbuk vyvolala uměle média, novináři, kteří film snad ani nesledovali. Postava Hitlera je zobrazena věrohodně, přesto svým způsobem opatrně. Zazní zde i myšlenka, že vinu nese celý národ, protože umožnil Hitlerovi realizovat jeho zvrácené vize. V tomto kontextu je to výtka vůči Němcům, kteří zpočátku podlehli lákavým slovům, ale lze jej chápat i v širším kontextu. Myslím si, že tvůrcům podařilo natočit „Der Untergang“ bez politického podtextu a to je podle mne velmi důležité. Právě proto jeho shlédnutí doporučuji. Je zlé, když se historie zkresluje, avšak je ještě horší, když se na ní zapomíná.