OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Kvízová otázka na úvod: Co asi tak může vzniknout, když se spojí členové takových pojmů jakými jsou NASUM anebo GENERAL SURGERY? Říkáte-li další podobné šílenství, tak jste to trefili úplně přesně! SAYYADINA svůj start datují rokem 2001 a od té doby už mají na kontě několik počinů čítajících nějaké to splitko, dvanáctipalec a příspěvek na kompilaci, avšak s regulérním albem přicházejí pod křídly německých Yellow Dog Records až nyní.
Vezmeme-li v úvahu název desky, pak se tihle vykukové museli skutečně hodně bát, protože křídla, která jim jejich strach dal, dosahují obdivuhodných rozměrů. Hlavně díky nim se mohou skladby rozjet do takové rychlosti, že z toho jde hlava kolem. SAYYADINA se s tím věru příliš nemazlí a devatenáctku pokusů o zdolání duše grindového fajnšmekra nelze nazvat jinak, než časovanou bombou. Čekal-li snad někdo od těchto lidí něco jiného, než pořádnou dávku nefalšovaného švédského grindcore, kterému nechybí ani vlivy crustu anebo hardcore, byl asi dost naivní. Těm ostatním se v podobě „Fear Gave Us Wings“ dostává vskutku dokonalého naplnění očekávání pořádné drtící mašinérie. Pánové se ovšem nespokojili s přehráváním již dávno přehraného, a tak se snaží své skladby obohatit nejednou rytmickou změnou a zajímavým motivem, díky čemuž je lze mezi sebou i lehce rozeznat, což v tomhle žánru není zas tolik obvyklé. Očekávejte navíc i výborně zvládnuté střídání vokálů, neskutečně zabijácký zvuk (analogový vinyl je na tom v tomto směru ještě o poznání lépe) a v neposlední řadě i zkušenou instrumentaci.
Pro fanoušky skandinávské extrémní školy ve stylu NASUM se jedná o naprosto povinný přírůstek do domácí diskografie, který si navíc můžeme všichni okořenit shlédnutím tohoto masakru na vlastní oči, neboť SAYYADINA přijedou i na letošní Obscene Extreme!
Swedish fucki'n grindcore inferno!
8,5 / 10
Ove Wiksten
- vokály
Andreas Eriksson
- basa a vokály
Jon Lindqvist
- kytara a vokály
Adde Mitroulis
- bicí
1. 18 hrs
2. Dear Diary
3. The Holy War
4. All This Fear
5. Under Ondskans Pupill
6. Homegrown Terrorism
7. Blind Och Döv Eller Bara Dum I Huvet?
8. Losing Faith
9. Civilized Control
10. Proffs På Låtsas
11. Neglected
12. Turned Inside Out
13. Three Strikes
14. The Loss
15. Sick Of This World
16. Oppression
17. Bent Out Of Shape
18. Enjoy The Silence (Why You Can)
19. Med Livet Som Insats
Mourning The Unknown (2007)
Fear Gave Us Wings (2004)
Split 7'' with NO VALUE (2003)
Solace Denied (7'') (2002)
The Inevitable Truth (Split 7'' with Bruce Banner) (2001)
Vydáno: 2004
Vydavatel: Yellow Dog Records
Stopáž: cca 28 min
Produkce: Andreas Ericksson
Studio: Bacup Studios, Stockholm
-bez slovního hodnocení-
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.