Tohle je apríl, jasně že je. Řvoucí ticho křečovitých úsměvů, vtip za každou cenu, šílenství. Rána do stolu, lístek z kalendáře se kterým jsi odešel na onu místnost. Utři si ústa, slintáš. Druhý duben, třetí duben, čísla rozplizlá po okenní tabulce vykuchané ze střev kysele páchnoucího mimozemšťana. A je čtvrtého. Hraničící s nechutí utínáš výhonky rozbujelých vizí pohupujících se na pranýři umučenců, posloucháš a hlídáš, noc je stálá, nemění pocity šílenců vržených do tuhnoucího asfaltu, kalamita duše, neschopnost. Pátý duben se po tobě válí jak děvka po kanapi. Další den plný halucinací. Dupající medvědi se svíjí pod palbou argumentů a hledají své nechutné žrádlo, je smrduté a studí, nemoc, otrava, padlí andělé. Sedmého, osmého, devátého, křeče. Tak už pojď, jsi stejně jen kouskem nepodařené fosilie, která zapadla někde pod špinavou vanu a ucpaný odtok strhává plesnivé šváby až do extáze, kroutí se nad sebou samými a plkají o lidech. Umírající ráno desátého dubna. Železo je sladké a lepí se ti do podpaždí jako žížala co snědla marmeládu, jedenáctého, vodka zkameněla ve tvých útrobách a válí se tam s rozpuštěným elixírem mládí, vojenská pěst ti zpívá o Vánocích a tvá pravnoučata hledají svůj prvopočátek. Konec dne je iluze, slunce praskající podrážkou ošlapaných bot, tvé nálady mají špatný vliv na opilé pouliční osvětlení, a zase noc, je tady půlka měsíce. Čas vydrží všechno co si jen umí představit průvodce z muzea kuriozit, čepici má stejně jen namalovanou na oškrábané hlavě. Hodí se k masu co ztratila chromá lvice, žere, je žrána, rozežírá. A plastičtí chirurgové marně roubují další bradavice. Ve tvé kapse se okotila křečovitá vzpomínka co se smála mezi tvými stehny. Chobot ti skalpují smějící se prasata, abnormalita situace, genocida zábran, zapáchající rozkoš. Další stádo dní, kolikátého už? Dvacátého? Ztráta soudnosti. Řehtající koníček tě veze do krajiny jemné východní kultury. Samurajský tanec z gangsterského filmu. Den za dnem, krok za krokem, oko za zubem. Šílená lepicí páska se omotává kolem škrcených nadějí hubeného slona. Poslední noc, konec dubna, vysvobození. Ale ty se už dávno houpáš na lustru s oprátkou pevně utaženou kolem hrdla. Přijela pouť, přijela pouť.

Mistr Patton a jeho FANTÔMAS je hudební absces vůči němuž selhávají běžná popisová schémata a absurdní se zdají jakákoli přirovnání. Jde o hudbu vytrhávající se z modelů notových zápisů, zvukově se tříštící v nepochopitelných výbuších šílenství a pocitově provokující halucinogenní vize. Nestandardnost tohoto „hlukového“ tělesa dosahuje až oné hranice, za kterou se stává hudební dílo pro posluchače buď milovaným mazlíčkem nebo nestravitelným prokletím. Asi málokdo nad něčím takovým dokáže jen netečně pokrčit rameny. Mám pocit, že v takto psychedelicky stavěné hudbě jde především o vytváření prostoru pro představivost a schopnost fantastického domýšlení se je jedinou cestou jak tvorbu FANTÔMAS vnímat. Šanci má jen ten, kdo je naladěn na podobnou vlnu s vlastními tvůrci. Šanci má jen ten, kdo je dostatečně blázen aby nehrozilo, že se zblázní z téhle hudby. Šanci má jen ten, kdo je dostatečně normální, aby se dokázal ze sevření šíleného Fantomase vrátit k běžnému životu. Mám šanci?

S hodnocením je problém, zvukové kreace FANTÔMAS na mě pocitově působí, těžko je však dokážu vnímat jako hudbu, je to úlet a jako takový se dá stěží označit nálepkou kvalitního alba, těžko se dá zatratit, těžko obodovat. Proto tahle recenze zůstane výjimečně bez číselného verdiktu.

PS: Pokud jsem někoho naštval tím, že se nedozvěděl nic o tomto aktuálním albu, pak se omlouvám a jediné co mohu dodat je, že nepopsatelnou hudbu nemá cenu pokoušet se popisovat. Snad jen, i nové album je takové jako byla ta minulá. Divné. Vždyť se také jedná o materiál vzniklý už v roce 2003 při nahrávání minulé desky „Delìrium Cordìa“. Prostě jen další kousky co se válely někde pod špinavou vanou a které na světlo vymetl nelítostný smeták času.