OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
S druhdy doom metalovými plačkami ANHEAD jsem se čirou náhodou setkal na loňské špektakulární performaci finských WALTARI, kde zastávaly roli předkapely. Nutno říci, že z doomového zakabonění jim na tvářích nezůstalo vůbec nic a na pódiu řádila rozesmátá cross-overová veselice. Řádila, pravda, zkoušela působit rozverně a uvolněně, ale působila spíše křečovitě a nepřesvědčivě. Inu, tréma, říkal jsem si tenkrát, ale pokud kapela nepodléhá trémě i při skládání a nahrávání písní, přiznávám, že jsem se tenkrát mýlil.
Demo vylisované do drážek CD „Pop Orthodox“ rozhodně není hudebním klenotem, přesto by se v některých ohledech dalo označit za dobrý poslech. Tedy přesněji: ve dvou ohledech. V ohledu titulní techno překopávky „Showstars“, jejíž popkulturní debilita podpořená rockově tupým podkladem apeluje na mou zálibu v kýči a pak v ohledu songu „Ein Kleines Schrecklichestück“, který připomíná svéráznou parodii gothic rocku alá XIII. STOLETÍ (což v kombinaci s říkankovým textem o trpaslici a chovném dobytku vyznívá hezky paradoxně).
Ve zbytku alba se žel ničeho většího nedočkáme. Prim hrají popově primitivní klávesové party, ubíjející um-ca-um-ca bicích, které evokuje stereotyp taneční hudby (a je čerta starého platné, že zřejmě úmyslně), nepříliš přesvědčivé vokální linky zpěváka Matěje Lipského a začasté též naprosto úděsné texty, které se pokoušejí o vtip s takovou razancí, až to posluchače bolí. Za vydařenější lze ještě označit „Sebestřednou“, která sice hudebně příliš krásy nepobrala, ale přinejmenším text a vsunuté španělské rytmy zacyklený pseudo-metal-pop trochu nakopávají. Za vyloženě odpornou bych naopak označit „Svatbu“, ve které se odehrává cosi na pomezí podnapilé hasičárenské zábavovky a umravněného katolického punku (skvostný text samozřejmostí: Ona zahazuje kytici / On bude mít ráno opici / Oni pupky jídlem ládují / Divné časy nám tu panují). Trochu například zamrzí, že celkem povedený refrén „Tlusťocha“ hyzdí příšerná anglická slovíčka, která ho lemují... Závěrečný part patří zřejmým inspirátorům ANHEAD, finským WALTARI a jejich „Far Away“ a právě tady je cítit to největší úskalí nahrávky. Pražské pětce chybí ono mocné charisma, instrumentální bravura, lehkost a hravost, kterou nahrazují sice poctivostí, jenže s tou se v hudbě nejdál dojít nedá...
Za pozitiva bych označil povedený zvuk z Hostivaře, dvě zmíněné skladby, několik popěvků, které uvíznou v paměti a také fakt, že navzdory počáteční averzi jsem si na jistou (a zřejmě chtěnou) vlezlost ortodoxních poperů ANHEAD zvykl. K vzplanutí vášně tedy nedošlo. Ani na jednu, ani na druhou stranu. Čili klasický průměr.
Pokus o uvolněné cross-overové album s výrazným pop-parodickým podtextem vyústil do hudební křeče, ze které jako světlé výjimky vystupují dvě opravdu povedené a chytlavé sklady... ANHEAD prostě citelně chybí umělecko-performerské charisma, které tak skvěle prodávají finští WALTARI.
5 / 10
Matěj Lipský
- zpěv
Vladimír Stibůrek
- kytary
Robert Haleš
- bicí
Petr Maliňák
- klávesy, moog
Martin Jandourek
- basa
Hosté:
Henry D
- rap
Anna Neuwirthová
- vokál
1. Showstars
2. Sebestředná
3. Se žením
4. Svatba
5. Tlusťoch
6. Eine kleine Schrecklichestück
7. Far Away
Mám takový dojem, že ANHEAD se na "Pop Orthodox" chytili do vlastní pasti, jejíž podstatě ovšem možná nerozumí ani oni sami. Vymizení zdravě nakažlivého ducha objevování a nenásilných hrátek s hudebním všehomírem z "E=m.c3" je každopádně to tam a současnou "ortodoxně popovou" produkci v duchu upoceného a rádoby veselého mixu metalu a diskotéky nezachrání ani několik světlejších okamžiků, evokujících právě minulou nahrávku. A nutno dodat a zvýraznit, že bohužel.
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.