S „New Dimension Of Might“ se TRAIL OF TEARS propadli do hutné, depresivní temnoty, mnohem více než kdy dříve se vnořili do bažin beznaděje. Vyžívali se ve strachu a zoufalství, prázdnota byla jejich konečnou instancí a chorobné představy průvodcem. Perverzní radost ze ztráty rozumu jim byla rozkoší. Album mělo úžasně ponurou a zdrcující atmosféru. To jim ale nestačilo a proto se rozhodli v přesně stejném duchu pokračovat i ve své další tvorbě. A tak, až přijde noc, až utichnou všechny zvuky okolního světa, vložte lesknoucí se kotouč do přehrávače a naplno si vychutnejte svůj „Free Fall Into Feer“.
Volným pádem se přesouváme tam, kde minulé album skončilo. Do mrazivého rachotu norského metalu. Pod salvu nemilosrdných ničitelů smyslnosti, mezi hradbu kytar a šílenstvím prosáklé melodie. V hutnosti si nová deska se svým předchůdcem v ničem nezadá. Obsahuje i několik velmi silných momentů, třeba v „Carrier of the Scars of Life“ si na posluchačovy nervy zahrají pěkně schizofrenním motivem na violu. Na první poslech nejcitelnější změna se odehrála na postu zpěvačky, „ta nová“ si oholila hlavu, nechala narůst bradku a nakonec se z „ní“ vyklubal Kjetil Nordhus, kterého asi většina lidí zná z GREEN CARNATION (ikdyž Kjetil částečně k TOT přispíval i v minulosti, čili zas tak novou tváří není). Nicméně kdo slyšel „něžný“ hlásek v podání Catherine, tak mi zajisté dá zapravdu, že o příliš významnou změnu nejde. Ženský zpěv těchto norských šílenců se nikdy neřadil mezi andělské hlásky severské scény. Hlavní roli má pochopitelně silný a brutální chrapot Ronnyho Thorsena, který to i náležitě dokazuje. Kjetil je dobrý zpěvák a vedle Ronnyho hrdelního rachotu si svou pozici neochvějně drží. Samotné hudební motivy nevynikají náročností, ale u této hudby jde především o konečný projev, o propojení drsného podkladu s depresivními klávesovými motivy. Účelem je srazit posluchače na kolena, skopnout ho do prachu a vychutnat si jeho agónii. A kdo tuto skupinu viděl během jejich podzimního koncertu, jistě mi dá za pravdu, že stejně přesvědčivě působí i v živém provedení.
Proti novému albu mám však tu výhradu, že je až příliš podobné dílu předchozímu. A co mně rmoutí ještě více je to, že svou intenzitu neudrží po celou dobu. Chvílemi upadá do jednotvárnosti a některé skladby postrádají silnější momenty. Ve výsledku sice nahrávka vyvolává příjemné, mrazivě ponuré obrazce v mysli, přesto se v mozku (teda v té hmotě, která z něho zbyla) utkví jen pár skutečně intenzivních motivů.
Zvuk „Free Fall Into Fear“ je ovšem zcela zničující, intenzivní a drtící. Nejde jen o tvrdé brutální riffy doprovázené zlověstným zvukem kláves, nebo o ohlušující řev, ne, s každým záškubem na tlusté struny odlétá i kus mozkové hmoty, zvuk je krásně čistý a všechny motivy v pozadí čitelné, působivé. Změna producenta očividně prospěla. Refsnes již na posledních svých deskách stále víc zapadal do průměru a bylo jen dobré se poohlédnout po jiném. Kirkesola dodal skupině přesně tu trochu navíc, co ve své tvorbě sama ztratila. Škoda těch několika zcela průměrných skladeb, jinak bych byl i tentokráte nadšen.