OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Tak tohle album je opravdu překvapivé. Za dobu, co sleduji IRON MAIDEN a jejich neméně ambiciózního zpěváka Bruce, jsem si zvykl na všelijaké silácké fráze, ale ticho, to tu ještě nebylo. Proč ticho? Je všeobecně známým faktem, že Dickie je docela kecka se silným sklonem přehánět, ba dokonce zveličovat. O to překvapivější bylo, když se někdy v prostředku ledna v Bruceově rádio show jen tak maličko špitlo, že bude Dickinsonova nová deska. Za měsíc dorazil tracklist a za další dva měsíce kompletní materiál.
Nezvyklé a podezřelé. Každopádně však vítané. Určitě jsem nebyl sám, kdo ji s napětím očekával. Jde totiž o první sólovou desku po reunionu IRON MAIDEN a byl jsem opravdu hodně zvědav, zda to Bruce s tím heavy metalem myslel vážně, nebo si potřeboval jen trochu okovat peněženku a z útrob železné panny hodlá vyrážet na další objevné výpravy. Aby bylo všem jasno, jsem velkým fanouškem Dickinsonovy kariéry a desky jako „Accident Of Birth“, nebo „Chemical Wedding“ jsou posypané zlatým prachem v heavy metalové síni slávy. Stejně tak bych však uvítal třeba i skvělý rockový výlet na motivy „Balls To Picasso“, jenž uvolněností a nadčasovým stigmatem daleko předčil svoji dobu. „Skunkworks“ nechávám úmyslně stranou. Tenhle fetiš všech hudebních kritiků a „nepochopené“ album vynášené do nebes jsem totiž dodnes „nepochopil“. Asi nejsem legitimní hudební kritik.
Ale pojďme k novince. Úplně na férovku. „Tyranny Of Souls“ je čistokrevný heavy metal. A to ne zrovna nejlepší. Deska vznikla pod taktovou velkého maidňáka za spolupráce s osvědčeným hipíkem, který už ovšem dávno hipíkem není, Royem Z. Hudebně jde o superpozici předchozích dvou studiovek s tím, že si skladby zachovaly vnitřní dynamiku a epičnost „Accident Of Birth“, ovšem nezřídka tu narazíme na opravdu brutální a hutné metalové riffy, mající na hony daleko k pidlikání IRON MAIDEN. Srovnání s „Chemical Wedding“ je tedy také trochu na místě. Hodně se mi líbí Harrisova basová škola, kterou Dickie pochytil. Dobře ví, že heavy metal potřebuje tvrdit beton – a tady je opravdu solidně vytvrzený. I když kytary prostě stále hrajou prim. Dickinsonův vokální projev je standardní a standardně skvělý. Funguje velmi dobře jako leštidlo finálního produktu. I Roy Z je zkušený hráč a producent, nehrozí tedy, že by pustil do světa metalový polotovar. Právě naopak. Upnul hroudu oceli do soustruhu a soustružil, pak brousil, vytvrdil, přeleštil. Problém je, že to, co vytvořil, je sice po rozměrové i technické stránce přesně takové, jaké to má být, ale ten pověstný sex appeal předchozích alb tu nějak chybí. Při bližším zkoumání vlastně ani nevím, co přesně mi nesedí. Určitě bych uvítal víc tvrdších písniček ve stylu „Abduction“ a možná něco jako druhou kytaru, protože materiál, přestože je docela nápaditý, působí dost prázdně a mírně sterilně. Asi bych nebyl ani tak skoupý na klávesy, které jsou pojaty dost decentně. A hlavě bych asi složil lepší materiál. Možná ani to ne, jen bych ho pořádně propracoval. Na albu je zkrátka trochu znát, že bylo skládáno během turné IRON MAIDEN po hotelových pokojích, možná i z toho, co mistr Harris do Maidnů nevpustil, a produkováno v mezičase při pauze na produkci JUDAS PRIEST. A to je bohužel nejspíš i odpověď na otázku, jaktože přišlo tak rychle a v relativní tichosti.
Na závěr mi nedá, abych si nerýpnul a nesrovnal tenhle klenot s posledním BLAZEM, který v mých očích definitivně vyhrává. Nejen že je hudebně krapítek inteligentnější, ale disponuje i s rapidně zajímavějším killer zvukem, který je rozhodně to nejlepší, co kdy z Andyho Sneapa vylezlo. A konečně, on se i ten Dickinsonův hlas časem oposlouchá…
Hodnotím možná trochu krutě, ale tohle album mi prostě moc nesedlo. I když nepopiratelné kvality rozhodně má.
6,5 / 10
Bruce Dickinson
- Zpěv
Roy Z
- Kytary
Maestro Mistheria
- Keyboards
Ray "Geezer" Burke
- Basa
Juan Perez
- Basa
David Moreno
- Bicí
1. Mars Within (Intro)
2. Abduction
3. Soul Intruders
4. Kill Devil Hill
5. Navigate The Seas Of The Sun
6. River Of No Return
7. Power Of The Sun
8. Devil On A Hog
9. Believil
10. A Tyranny Of Souls
The Mandrake Project (2024)
Tyranny Of Souls (2005)
Chemical Wedding (1998)
Accident Of Birth (1997)
Skunkworks (1996)
Balls To Picasso (1994)
Tattooed Millionaire (1990)
Vydáno: 2005
Vydavatel: Sanctuary Records
Stopáž: 43:29
Produkce: Roy Z
Dickonsonova novinka neni možná tak překvapivá jako jeho neprávem podceňované album "Skunkworks" z roku 1996. Neobsahuje ani tolik vypjatých metalových hymen jako "Accident of Birth" z roku 1997 či o rok mladší mega-opus "The Chemical Wedding", kterým se Dickinson definitivně vrátil k stylu korespondujícím s IRON MAIDEN. Rozhodně se však nejedná o nějaký výrazně slabší odvar výše jmenovaných. Pravda, "Tyranny Of Souls" úzkostlivě lpí na heavy metalové formuli, nedisponuje takovou rozepjatostí jako předchozí alba, ale silné momenty rozhodně má. Sevřené kvalitní a současně znějící ryze metalové album.
Poctivé heavy album, se kterým sice nebudou mít fanoušci Bruce ani Železné panny problém, na druhou stranu se však asi jen těžko zapíše do uší tak, jako třeba "Chemical Wedding" či "Accident Of Birth". Poslech který neurazí, jenže díky několika opravdu tuctovým místům ani nenadchne.
S Loužovými vývody i postoji souhlasím, nadšeně mu tedy přidržuji bažanta. Pro Bruceovu novinku platí naprosto to samé, co pro poslední Mejdny. Je to až příliš stylové a přizdisráčské, hrané na tu starou známou zlatou jistotu. Dickinsonovo kompoziční charisma se občas mihne (zajímavá vokální linka "Kill Devil Hill", něžnější akustické pasáže), ale jinak se vše odehrává pod taktovkou dřevitého maestra Mödla, což materiálu ubírá na nápaditosti a barvitosti. Přesto si tuhle sólovku poslechnu s větší chutí než poslední Železnou pannu. Jo a s tím Blazem... není to jen soloBruce, kdo dostává od řadovek britského buřtíka karabáčem na holou.
album v pohode....neprekonava to Chemichal Wedding ale na druhej strane ani prilis nezaostava. Mna toto album rozhodne nesklamalo. Uz len netrpezlivo cakat na novy Maiden....
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.