Asi těžko si lze představit návrat velké hvězdy heavy metalového nebe, jež před drahnými lety zmizela v prachu věčnosti jinak, než bez alba ušitého přesně v duchu klasického střihu jejích nejúspěšnějších nahrávek. Je to myslím celkem logické, neboť jak jinak přece lze co nejbezbolestněji navázat zpřetrhané kontakty se zarmoucenými fanoušky. Oč větší bude radost z nečekané a nedoufané existence jejich miláčků, o to účinnější musí být hudební úder, který jim bude zbrusu novou porcí muziky uštědřen. A s nějakým hokus pokusem, zkoušejícím do klasicky znějícího materiálu naroubovat nějaké novinkové či (nedejbože) revoluční záležitosti, nemá při vědomí všeho, co je v sázce, cenu riskovat. Ani švédští doom rockoví klasici CANDLEMASS neriskovali, a poté, co se se svou zřejmě největší pěveckou hvězdou Messiahem Marcolinim (i když ani nahrávky jako „Epicus Doomicus Metallicus“ (1986) v hlasovém podání Johana Langquista či „Chapter VI.“ (1992) v podání Thomase Wilkströma rozhodně nejsou k zahození) rozhodli znovu a natrvalo spojit síly, vsadili na bezpečnou jistotu. Těžkopádné mlýnské kolo jejich nezaměnitelného metalového výrazu se tak znovu rozhýbalo, a i když to byl z počátku pohyb nejspíš hodně komplikovaný, nakonec to v mlýnici šlape celkem spolehlivě.

Tak jako vždycky v případě těchhle švédů potřebuje i na eponymní novince člověk dostatek času a poslechů na to, aby se v ní dostatečně zorientoval, nakouknul do všech zákoutí a přišel na kloub všem teoretickým nejasnostem. A když se mu to všechno povede, rozřešení je jasné jako facka. Tohle album lze v historickém kontextu bez jakýchkoliv vrásek zasadit kamkoliv mezi alba „Nightfall“ (1987) a „Live“ (1990), lemující nejslavnější éru kapely na čele právě s Messiahem M., aniž by jeden poznal, že má co dělat s nahrávkou mladší o 15 let pozemského času. A není to jen proto, že CANDLEMASS jsou si tak podobní, nýbrž také tím, že v jistém ohledu jsou rovněž jedineční. Pročež mají tu výhodu, že vznik novinky jim (na rozdíl od jiných kapel, ocitajících se v podobné situaci) může být asi těžko vyčítán. Alespoň tedy všechni ti, jimž se kdy CANDLEMASS líbili, a kterých, jak předpokládám, nebude zrovna málo, se rozhodně těší na smršť klasicky tahavých riffů, opatrné rytmiky a jakoby začarovaně zvučného Marcoliniho vokálu. Směs namíchaná se zvláštně znějící příchutí hniloby a rozkladu se ostatně vždycky zdála být poměrně lákavou. 

Celý hudební děj alba proto můžeme charakterizovat přesně v popsané poloze. Není třeba příliš komplikovanosti a stačí jeden, maximálně dva nosné nápady, šikovně rozprostřené na poměrně nezvykle dlouhých časových úsecích (stopáž jednotlivých skladeb se v průměru pohybuje okolo šesti minut). Stačí to, neboť toto jsou CANDLEMASS a ti si podobné záležitosti mohli dovolit vždycky, přičemž většinou následovala odměna posluchačskou přízní. Tak odezní šlapavý otvírák „Black Dwarf“, navíc vykazující téměř hitové ambice (samozřejmě v rámci možností), striktně pomalé či do nejmenšího detailu alá CANDLEMASS zvládnuté učebnicové záležitosti „Seven Silver Keys“ a „Assassion Of The Light“ a při jejich degustaci opravdu není možno zbavit se oné příchuti švédské výjimečnosti z konce let osmdesátých. Ale všem potěšením pro zahloubanou a zasněnou metalistovu duši ještě samozřejmě není zdaleka konec. S nádechem výpravného historického eposu, přímo dýchajícího reálnou zkušeností (a také odkazem BLACK SABBATH, mimochodem) přichází smutkem zastřený „Copernicus“, na nějž navazuje stejně povedená instrumentálka (považte!) „The Man Who Fell From The Sky“. V tu chvíli získávám pocit, že CANDLEMASS opravdu dostali do vínku přívlastek výjimečného doomového spolku a že hazardérstvím se svou existencí a neexistencí si zbytečně komplikují život. Pak ovšem dojde na „Witches“ a zmíněné nadšení mě opustí, protože jak je zjevné z podstaty této či některé z trojice závěrečných skladeb, neomylnost a přesnost ve výběru toho nejnadčasovějšího a nejzajímavějšího riffu není dána ani pětici našich švédů. Takové chvíle jsou proto jen šálkem docela vyčpělého čaje. K poslednímu zajímavému okamžiku na albu tím pádem dojde v „Born In A Tank“, opětovně nepostrádající nic ze zaklínací hudební formulky CANDLEMASS, protentokráte navíc v řádně skočném provedení.

Tak tedy dejme tomu, že věrnost stylu se počítá. Jedním dechem ale dodejme, že jen občas, a zejména v případech jako je „Candlemass“. I tehdy je ale nutno pečlivě vážit všechna pro a proti, a jednotlivé důkazy, jak praví právní nauka, vyhodnocovat nejen jednotlivě, ale i v jejich souhrnu. Snažení CANDLEMASS mi v tomto světle vychází jako oceněníhodné, byť s malým fouskem pro nedotaženost záměru plně se ponořit do skladatelského procesu a podepsat se pod opravdu to nejlepší a nejzajímavější. Aby si totiž pánové ve své mlýnici nechtěli sednout, zaklesnout ruce do sebe a s pocitem, že někdo umele za ně, neusnuli na vavřínech. To by se opravdu škaredě mýlili.