Kam až jít, abychom se dokázali skrýt před okolním světem, který nás tísnivě obklopuje a kde každý nový den znamená takřka sisyfovské úsilí v dosahování čím dál více vzdálenějších horizontů a bezpředmětného dokazování si vlastní hodnoty? A pokud toto místo nalezneme, lze uniknout před sebou samými?

„Revizoři“ jsou po dvou krátkometrážních snímcích prvním celovečerním a současně výhradně autorským snímkem Nimróda Antala, který nejen na poli maďarské, ale potažmo i evropské kinematografie patří mezi nejmladší nastupující generaci tvůrců. A nutno dodat, že právě i tento fakt zastává nezpochybnitelnou úlohu nejen ve formální poloze filmu, ale především v  tematickém záběru a způsobu jeho uchopení. Tvůrčí pohled režiséra je nezatížen minulostí a nepostrádá nadhled. Prostory metra, které si vybral nejen jako kulisu snímku, ale současně i jako určitý stylotvorný prvek, totiž výtečně slouží záměru a jejich prostřednictvím dokázal Antal vytvořit velmi sugestivní a téměř izolovaný svět sám pro sebe o sobě a vdechnout mu jemnou a nenásilnou symboliku mikrokosmu, pro jehož obyvatele zůstává představa vnějšího makrokosmu pouhou platónskou ideou.

Více než na tradiční zápletce a lineárních schématech vyprávění stojí v tomto případě snímek na zdánlivě nezávislých každodenních drobných epizodách skupiny revizorů a mladého předáka Bulcsúa, jehož osobnost je opředena pavučinou tajemství a nejasností nejen v otázce společenského postavení či původu, ale v konečném důsledku vůbec jeho působení v revizorském sboru. Každý z revizorů je typově vyhraněnou osobností a jakkoliv působí na první pohled jako skupina prvotřídních ztroskotanců, pro které jsou podzemní prostory metra v poněkud přeneseném slova smyslu posledním uchýlením se po nenaplněných životních ambicích, vyplouvá postupně u každé z postav na povrch její vnitřní motivace, smíření se s nevyhnutelností věcí nebo také důvod úchýlení se do neónovými světly prozářených nástupišť a tunelů. Ať už je to distingovaný a v zásadě dobrosrdečný Profesor, Tibi, syn z řeznické rodiny, který nesnáší pohled na krev nebo impulsivní Muki, jemuž narkolepsie znemožnila zahájit kariéru policisty. Ze střípků přání, situací, myšlenek skládá režisér mozaiku podzemního světa, pod jehož hořce úsměvnou maskou prosvítá skutečná povaha věcí, které ani zdaleka nejsou k zasmání a lehce naznačená symbolika leccos vypovídá o dnešním světě.

Právě mnohovrstevnost je atribut, jenž činí snímek vedle jiného přitažlivým a která jej neutápí v urputné snaze za každou cenu skloubit komediálnost, drama, sarkasmus či ironii, ale vyznačuje se konzistencí a umně vybudovanými přechody mezi komickou nevázaností téměř absurdně realistických situací až po snivé introspektivní okamžiky ještě více zvýrazněné stylizovaným vizuálním jazykem. Vše je syntetizováno v postavě Bulcsúa, který v prostředí metra nachází únik před něčím, čeho se sám bojí nebo neumí pojmenovat. Ono nepojmenovatelné se postupně zhmotňuje v osobě Stínu, z určitého pohledu téměř imaginární postavě fyzicky totožné s Bulcsúem, která shazuje náhodné cestující pod přijíždějící vlak metra. Možná, že ve spojitosti s nejasným vztahem identity oborou protagonistů vám na mysl vytane Fincherův přímočaře vypointovaný „Klub rváčů“ spolu s onou příznačnou rozervaností mezi domnělým snem a bděním, která je i zde dávkována v podobě jemných nuancí. V závěru však „Revizoři“ nechávají mnohem širší prostor pro vlastní interpretaci a fantazii bez kategorických vyústění, aniž by to jakkoliv rušilo výsledný dojem.

Kapitolu samu o sobě tvoří vizuální složka, která se v tomto případě velmi povedla a výtečně podtrhuje promyšlený a dobře vystavěný scénář. Primárně zejména v tom, že režisér dokázal nápaditou a expresivní stylizací z neosobních a v tomto případě nijak esteticky působících prostor metra vytvořit téměř specifický podzemní svět, který od slunečních paprsků dělí pouze několik přepážek pro označení lístku. Práce se střihem a s kamerou nezapře jeho dřívější zkušenost s tvorbou hudebních videoklipů a dává snímku dynamiku projevující se prvontě sledem rychlých scén v předem prohraných honičkách revizorů za černými pasažéry, ale také při sugestivní dokumentaci duševních pochodů jednotlivých hrdinů prostřednictvím snových, téměř lehce surrealistických pasáží. Za hudební složku „Revizorů“ je zodpovědná v Maďarsku dnes již poměrně kultovní elektronická formace NEO, jejíž vkus pro dokonalou synchronii živelné rytmiky s dynamickým obrazem včetně nápaditých hudebních témat a eklektický záběr jsou poslední třešničkou na již tak velmi chutném dortu.

V oproštěnosti od tradičních zažitých filmařských schémat a stereotypů představují „Revizoři“ závan svěží fantazie, která však neznamená bezbřehé tápání, ale jejíž čirá podoba získává pod rukama Nimróda Antala pevně definovatelný tvar. Snímku nechybí nadhled projevující se zejména v komediální rovině, ale co je důležitější – jeho přemýšlivější poloha neztroskotává na vzájemné kombinaci a prolínání se žánrových prvků. Ty naopak posilují výsledný dojem a pro každého z nás subjektivní „poselství“, ať už je jakékoliv.