Jako ostatně každá vlna nějakého hudebního žánru je tedy i současná móda garážového retra zaplavena mnoha padělky, plagiáty, kapelami bez větší hloubky a životnosti. Člověk pak v záplavě nových skupin musí hodně hledat, aby narazil na opravdu zajímavý soubor, který upoutá buď originalitou (ať zvukovou či kompoziční) anebo alespoň líbivými neotřelými skladbami tak, jak je tomu právě u švédské čtveřice MANDO DIAO. Tato kapela právě vydává své druhé album „Hurricane Bar“, u kterého sice nemůže být řeč o nějaké originalitě, ale které je plné odlehčeného pouličního retro rocku dokonale navozujícího nostalgické nálady.

Přenesme se tedy zhruba někam na počátek 70-tých let, do doby, kdy probíhají poslední operace války ve Vietnamu, do doby, kdy díky aféře Watergate přišel Richard Nixon o prezidentské křeslo v Bílém domě, do doby kdy, naivní vize hippies již vzaly dávno za své a veřejnost se utápí v deziluzi a zejména do doby, kdy se New York definitivně stal hlavním centrem veškerého kulturního dění. Andy Warhol už je dávno ikonou a je k vidění na veškerých významných banketech. Okolo něho se združují v klubu Max Factor všelijaká cáklá individua od intelektuálů, básníků, hudebníků po prosté vyžírky, povaleče a feťáky. Svět ještě neobjevil punk, ale v klubech už se hraje syrová hitová muzika (tzv. garážový rock), která je protipólem do krajností zacházejícímu hard rocku (hlavnímu proudu), kterému se částečně (tedy jen některým kapelám) později díky stále složitější struktuře skladeb a narůstající délce začalo říkat art rock. Vraťme se tedy ke kapele MANDO DIAO, která je sice o něco méně hlasitá než původní spolky, ale díky svému citu pro líbivé melodie a příjemné písničky představuje kombinaci takových new yorkských kapel počátku 70-tých let s o něco starší vlnou kapel rekrutujících se z řad londýnských MODS (frajírci z bohatých rodin, obvykle studenti Univerzit, oblečeni podle poslední módy – v jejich případě módy poloviny 60-tých let, huliči avšak striktní odmítači alkoholu, výborně organizovaní, arogantní vůdči všemu konformnímu a zejména fanoušci raných THE WHO a ROLLING STONES).

Švédové MANDO DIAO nahráli album, které pro mě představuje opravdovou retro rockovou lahůdku prostou závažnějších hluchých míst. Nostalgická nálada, lehce zastřený zvuk a tří minutové písničky s jasnými melodickými linkami plné různých vícehlasů a archaických kytarových postupů a mini sólíček, to je přesná charakteristika celého dílka. Na „Hurricane Bar“ se jako dokreslení atmosféry několikrát objeví i hammondy, ale to hlavní, o co jde, je výrazná melodie. Největší hitovkou je svižná „Down In The Past“, při které si dokážu představit dusno a pot ve vzduchu v některém z narvaných newyorských klubů či tančíren. Jak už jsem zmínil album je plné výborných skladeb, tak třeba „Clean Town“ si nic nezadá s rétorikou Marka Bolana z T-REX, „You Can´t Steal My Love“ je posmutněle užvaněnou skladbou jak od THE STROKES, za „White Wall“ a „All My Senses“ je zas rozpoznatelný génius smutného hrdiny JOHNY THUNDERSE (toho, jenž s kytarou i spal), který po rozpadu jeho NEW YORK DOLLS táhne z posledních sil káru svých THE HEARTBREAKERS, aby bylo za co koupit heroin.

Nedokážu odhadnout životaschopnost této mladé kapely, ale faktem zůstává, že album „Hurricane Bar“ patří vůbec k tomu nejsvěžejšímu, co může momentální vlna spuštěná před 4-mi lety kapelou THE STROKES, nabídnout. Pro mne osobně jsou co do počtu povedených skladeb MANDO DIAO zajímavější než samotní strůjci zájmu o tuto muziku – THE STROKES.