OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Vkládám tohle CD „do trouby“ s velkým očekáváním. Vždyť předchozí počin, který pod názvem „Tyranny“ uzřel světlo světa v roce 1998, byl velkou trefou do černého. Všichni nevěřící Tomášové, všichni pochybovači co si skupinu zvykli řadit do velké fronty čekatelů na post hlavní kopírky DREAM THEATER najednou museli uznat, že Stínová galerie se dostatečně vyprofilovala jako svébytné, instrumentálně dokonalé tělísko, které umí těžit jak z rychloprstých sól a hutných laufů obou sekerníků, tak především z klavírních preludií a v neposlední řadě se může spolehnout i na snadno rozpoznatelnou barvu hlasu Mika Bakera.
Jenom šest věcí, prozrazuje display. A délka 75 minut. Hm, no uvidíme Hlávko. Začíná první skladba... ale co to, sakra, má být? Tohle tady už přece bylo! Mám tam snad jiné cédéčko? Ne, ne, milí zlatí boubelatí, o žádnou záměnu se tady nejedná, to jen první místo okupuje pokračování skladby „Cliffhanger“ (modří už vědí, že s pořadovou číslicí 2) z šest let starého titulu „Carved In Stone“. První polovinu („Hang On“) proplétají nové motivy spředené kolem původního základu, tu se vynoří povědomé sólíčko, tam probleskne vyhrávka nebo riffík, aby se v závěru spojily v téměř identickém refrénu. Druhá část téhle kompozice („The Crusher“) je čistě instrumentální. Kytary a klávesy bublají ostošest či o zlom krk (prst) a jako dovedností ukázka je to působivé, ve výsledku však trošku zbytečné a nudné. Aneb jak říká přítel Dalajláma, jako kdyby se jim tam rozsypal čaj.
Další na holení „Destination Unknown“ naštěstí podstatně vylepšuje dojem. Začíná skvělým motivem klavíru, tolik typickým právě pro tuhle skupinu, a postupně se láme k netušeným zítřkům. Hlasy se proplétají, gradace, zrychlení a závěr do nostalgična – super šleha. „Colors“ je ve své podstatě cajdáček a i když po čase malinko zrychlí, stejně nezapře popíkovské manýry. Tahle parta je ale dostatečně zkušená, takže to zkousneme bez kyselých úšklebků. „Society Of The Mind“ je standard, ničím nevybočující písnička, na kterou se ale dá zvyknout. Středním tempo, kolem základního riffu se motající melodka vrcholí v dostatečně silném refrénu, ale žádná velká sláva to není. Až když bubny rozkouskují rytmus a klávesy začnou malovat progové sólíčko, nálada se zvedne a skupina, jako by si toho byla vědoma, nechává hrát dva šlapáky až do konce. Asi nejtvrdší věcí je titulní „Závěť“. Začíná skutečně hustým beglajtem a zpěv je zpočátku téměř k nepoznání, takový rejstřík jsme ještě neslyšeli. Skvělý refrének to nakopává na těch správných místech. Další plusové body. Píseň dlouhá 34 minut, to bude velké. A bylo. „First Light“ uvozují táhlé varhaní tóny. Přichází španělka a čistý hlas v krásné melodii, přidávají se sbory a aranže postupně hostnou. Tak to je přesně ono, tahle to má vypadat. Představte si tři, čtyři písničky v jedné a máte přesný obrázek o tomhle dílku. Ticho přichází po 23 minutách. No to snad ne, zase ten provařený nápad s pauzou na konci? Naštěstí po 4 minutách někdo začne klepat na dveře zkušebny symfonického orchestru, zvoní vytrvale, až ho vpustí dovnitř. Zbytek je pak symfonie jak z Hollywoodského velkofilmu.
A soud? Po čertech těžký. Předchůdce se překonat nepodařilo, ale je to ještě vůbec možné?
Předchůdkyně, famózní "Tyranny", sice poražena nebyla, ale přesto je to kvalita a tu nám jde i v progresivní hudbě především, ne?
8 / 10
Mike Baker
- zpěv a sbor
Gary Wehrkamp
- kytary, klávesy, sbor, basa, efekty
Brendt Allman
- kytary, sbor, klávesy
Carl Cadden-James
- basa, sbor, flétna
Joe Nevolo
- bicí
1. Cliffhanger 2
2. Destination Unknown
3. Colors
4. Society Of The Mind
5. Legacy
6. First Light
Digital Ghosts (2009)
Prime Cuts (2007)
Room V (2005)
Legacy (2001)
Tyranny (1998)
Carved In Stone (1995)
Shadow Gallery (1992)
Moj najoblubenejsi album od Shadow Gallery. Mam ho napocuvany do bodky a stale to nenudi. Posledna studiovka Room V ma vsak uz tak neoslovila. Pre mna zatial spolu s Tyrrany vrchol tvorby tejto kapely!
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.