CORROSION OF CONFORMITY se nám propadají do zapáchající bažiny retra, co propadají, oni už jsou v ní totálně utopení a rochní si v rašeliništi jako ty sviňky prasácký, bahno sem, bahno tam. Ale že je to panáčky baví, to je slyšet z každého kousku novinkového alba. Tihle klasici stoner metalu prostě kašlou na veškeré trendy a jednoduše si hrají tu svou. Že je v tom cítit pach zkvašeného kaliště starých CATHEDRAL a zasmrádlé pomeje ze Sabbatovských hostin, na to vám tihle páprdové ehm tento, a pěkně zvysoka. Vždyť tohle byl vždy jejich osobitý styl a co jiného čekat od klasiků kytarových rolet a vyklepávaných popelníků? Padněte na kolena příznivci starých dobrých časů a uložte své hlavy do rukou zrezivělého boha. Rock’n’roll se navrací ve své pochmurné podobě dusících výparů tlející minulosti.

Nemám příliš rád oprašování starých časů za účelem tvoření pouhých variací již dávno překonaných stylových formátů. Občas se však objeví deska, která přes veškerou svoji „nemodernost“ příjemně sedne do nálady, prostě potěší. Přesně tak mohu charakterizovat svůj subjektivní vztah k „In The Arms Of God“. COC se zde navrací ke svým fanouškům s poněkud přešitým kabátem, přesto ve střihu, který nezapře minulost skupiny. Pouze poslední, již pět let starý studiový záznam „America’s Volume Dealer“ je možno lehce odsunout stranou, jeho značně čisťounká zvuková produkce je na „In The Arms Of God“ zapomenuta a COC nabízejí hlavně hrubý kytarový „valčík“ plný riffování a jaksi „starobyle“ znějících kytar. Do polohy skutečného retra pak dostává novou desku i skutečnost, že s vymýšlením nových hudebních nápadů si skupina moc práce nedala, většinou jen sáhla do nevyčerpatelné studnice minulosti. Osvědčené, byť značně zrezivělé zvukové linky odrhla drátěným kartáčem a opatřila novým nátěrem. Vznikly tak konstrukce zdánlivě se lesknoucí novotou, uvnitř však rozežrané dlouhodobým působením kyselých dešťů.

Ale když už pánové čerpají z historie, dělají to naštěstí velmi promyšleně a především to berou pěkně zeširoka, žádné máchání se v jednom tempu, hezky stylově i zvukově od sebe odlišují jednotlivé skladby. Začátek alba je sice poněkud rozpačitě monotónní (hodně to smrdí tak nějak rock’n’rollovějšími BLACK SABBATH, ať si to kytarista Woody Weatherman v promo rozhovorech zapírá jak chce), avšak nejpozději od páté „Rise River Rise“ to hýří různorodostí. Tato skladba uskakuje do částečně akusticky zpracované crossoverové balady a i vokál je usazen do polohy vzpínající se naříkavosti. Následující „Never Turns To More“ i „Infinite War“ jsou naopak dřevní rockec vzor CATHEDRAL a Pepper Keenan zde „vykloktává“ svůj zastřený vokál s charakteristicky zvýšeným tónem poslední slabiky téměř každého slova (stejně jako to často dělá i Lee Dorrian u CATHERDAL). Ale jak už jsem naznačil, vokály brousí i jinde, například v „So Much Left Behind“ to zasmrdí i grungeovým smetištěm, grungeové náznaky a inspirace jsou ostatně na desce častým jevem. Nejsou zapřeny ani vzpomínky na ranné hardcorové časy a tak pokud se COC občas odhodlají ukročit od svého z minulosti známého pojetí hudby, nejdou nikam daleko, jen tak přikoření ten zasmrádlý zkyslý guláš a pak plni nadýmání prdnou trochu stranou, svůj nezaměnitelný odér však nemění. A tak nás v „Backslider“ čeká typické přímočaré stoner rockmetalové rolování a rytmické podupávání. V „Crown Of Thorns“ se dočkáme akustického zklidnění s recitací, při které si možná pamětníci vzpomenou na láskyplné přednesy pionýrů soutěžících o odznak mladého socialistického recitátora. Závěrečná titulní skladba je pak klasika intenzivního hutného riffování s všudypřítomnými „sólíčky“ a naléhavým vokálem.

Těžko posoudit jak návratovou desku COC přijme široké spektrum jejich fanoušků, ale troufám si říct, že se názory budou značně různit, je to totiž deska příjemná, přesto smrdící neoriginalitou, skladby jsou šikovně různorodé, ale nehýří nijakým přívalem nápadů, hezky zvukově zpracované, přesto často dost studené.