OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Tváře, co nastavují světu, mají září progresivního metalu do červena zabarvené. Kudrlinky muzikantské rámují přívětivé úsměvy bravurní instrumentace, dychtivostí planoucí zraky slibují hostinu vypečených fórků. „Německý premiér progresivního metalu je zpět!“, píše se na nejmenované internetové stránce. Nač tedy dále váhat? Proč otálet s lichotkami na jeho adresu? Co třeba proto, že všechno není tak růžové, jak by se přes sklíčka bifokálních okulárů mohlo zdát. Posviťme si tedy na kauzu VANDEN PLAS a vnesme do spletitého případu jednou provždy jasno!
Budu naprosto upřímný. Tahle recenze vězela v administraci již drahně měsíců a vůbec, ale vůbec, se mi do ní nechtělo. Přitom na první poslech je jasné, že takhle grupa instrumentálně šlape jako švýcarské hodinky (v tomhle případě však spíše německé holínky?). Jenže, jak už to tak bývá, je zde jedna velká potíž. Co potíž, infekce! Nezhoubný vir, který se v poslední době rozšířil téměř do všech hudebně vyspělejších končin, skrývající se pod kódovým označením DT. DT - jako DREAM THEATER! Zasažená "Cold Win", balady "Healing Tree" a především "Can You Hear Me", sólová kytara v "End Of All Days" či "Phoenix" uvedený klavírním rychloběhem, to všechno nákaza bezesporu strávila a přetvořila k obrazu svému. Přitom, pokud zpěvák Andy Kuntz rezignuje na snahu dostat z hrdla Jamese LaBrieho za každou cenu, skladby najednou ožijí i vlastním světlem, jak se to děje třeba při úvodní "Nightwalker", v refrénu "Scarlet Flower Fields", svižné "Free The Fire", v titulní desetiminutové kompozici nebo závěrečné cover verzi od nestorů KANSAS. Zatrolená práce! Chválit nebo hanět? A zase zpátky na začátek, vezmeme-li v potaz, že na debutu z devadesátéhočtvrtého skupina zněla spíše jako nějaký techničtější revival DOKKEN, nelze ji upřít ani jistý vývoj, minimálně co se přebírání vzorů týče…
No a závěrečné hodnocení. S tím je největší potíž, protože skupina defacto s ničím novým, natož vlastním, nepřišla. Jenže uhrát takhle přesvědčivě klon DREAM THEATER vyžaduje už hezkou dávku muzikantského kumštu a kompozičně-aranžérských schopností. Proto, patříte-li k nostalgikům, kteří stále ještě nerozdýchali poslední „šestistupňový“ zápis SNOVÉHO DIVIDLA, raději by něco tradičnějšího a stýskáte si po zvukově vycizelovanějším pojetí progmetalu, zkuste VANDEN PLAS. Možná vám jejich evropsky nadýchaná košile bude bližší než hrubší kabát střihu amerického. Přes všechny výtky se totiž nosí jedna báseň.
Kardinální otázka stojí, zda nám bude vadit, že VANDEN PLAS vlastně nestydatě kopírují DREAM THEATER? Pokud ano, sáhneme jistě raději po originálu. Pokud však máme rádi styl, kterým se "Amíci" probírali někde kolem desky "Awake", udělá nám "Beyond Daylight" bezesporu radost. Rozhodnutí nesnadné, avšak plně pouze ve vaší kompetenci.
8 / 10
Stephan Lill
- kytary
Torsten Reichert
- basa
Andreas Lill
- bicí
Andy Kuntz
- zpěv
Günter Werno
- klávesy
1. Nightwalker
2. Cold Wind
3. Scarlet Flower Fields
4. Healing Tree
5. End Of All Days
6. Free The Fire
7. Can You Hear Me
8. Phoenix
9. Beyond Daylight
10. Point Of Know Return (bonustrack)
Christ.0 (2006)
Beyond Daylight (2002)
Spirit Of Live (živák) (2000)
Far Off Grace (1999)
The God Thing (1997)
Accult (akustické EP) (1996)
Colour Temple (1994)
Vydáno: 2002
Vydavatel: InsideOut Music
Stopáž: 60:16
Produkce: VANDEN PLAS
-bez slovního hodnocení-
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.