Nahrávkou „Still At Arms Length“ uzavřeli švédští THE PROVENANCE počáteční část hudební kariéry, jejíž východiska měla kořeny v prvcích gotického metalu alá TRISTANIA v kombinaci s progresivním přístupem ve stylu domácích kolegů OPETH.

Původní cestu kapela nicméně tak zcela neopustila, spíše se dá říci, že se zaměřila na využití jiných, expresivnějších vyjadřovacích prostředků, jež je odklání od melancholičtěji pojaté tvorby a dávají hudbě lehce dekadentní punc. Po předchozích dvou albech může „How Would You Like To Be Spat At“ napoprvé působit jako nelehce zkousnutelný materiál a to zejména díky značně exaltovanému výrazu, jímž THE PROVENANCE své skladby opatřili. Nicméně právě toto výrazně emocionální afektované zabarvení formuje jeden z poznávacích znaků nahrávky a kapela dokáže ve většině případů úspěšně balancovat na ostří vkusu, aniž by se přehoupla za hranici, kde by působila prvoplánově. Dá se říci, že právě tato nahrávka je určující pro současný a odlišný rukopis kapely, jenž do jisté míry stále pracuje s již ne tolik evidentními progresivní prvky.

THE PROVENANCE se tentokráte prezentují mnohem dynamičtěji; rozvláčné, přemýšlivé skladby vystřídalo přímočařejší pojetí a především podstatně tvrdší, řezavé kytary, jež spolu s klávesovými aranžmá nezřídka vdechují skladbám masivní pompu, která kupodivu nebudí dojem vypočítavosti, ale plně zapadá do konceptu desky („Catching Scarlet In The Sun“ či „Considering The Gawk, The Drool, The Bitch And The Fool“) a vůči výbornému hlasy vokalisty Emmy Hellström či vypjatému podání Tobiase Martinssona, který již definitivně odložil někdejší deathmetalový chropot, působí příjemně kontrastně. Po kytarové stránce urazila kapela kus cesty; nebojí se experimentovat či použít výraziva, jenž je s přehledem vyčleňuje z dřívější žánrové škatulky a právě díky němu získává nahrávka přesvědčivě působící psychedelický a roztěkaný nádech rámovaný frenetickou rytmikou. Výjimku tvoří snad jen „Going Down“ či „Kick You So Hard“, jež vůči ostatním skladbám vyznívají relativně tradičně a zjemněle. Perličkou v závěru je „Speeding To Get By“ s notně distorzní basovou linkou v duchu TYPE O NEGATIVE, která v kontextu desky působí jako zajímavý experiment, úlet kamsi bokem, jenž se mezi ostatní kompozice dostal jakoby mimochodem.

Možná, že ti, kdož očekávali dalšího následovníka „Still At Arms Lenght“, budou lehce rozčarování současným směřování kapely, které je původnímu hudebnímu rozpoložení již dosti vzdáleno a aktuální emociálně afektovaná poloha nemusí nutně sednout každému. To ovšem nic nemění na faktu, že hudební přerod se THE PROVENANCE až na drobné nedostatky vydařil, což lze odstupem času jen potvrdit.