Progrese – Inovace – Originalita , ale také Schizofrenie – Paranoia a Hysterie – jsou výrazy, jež se budou ještě dlouho pojit k počinu, do podvědomí se rychle deroucí dvojice italských maniaků, Ephel Duath. Jakkoli jsou chrámem black metalu zejména země severní Evropy v čele s norským metalovým rájem, příroda nadělí do vínku i tam, kde bychom toto černé umění hledali s velkou námahou. A přece se stalo! Přímo před našimi zraky nám středozemní stát nadělil duo veskrze romanticko-impresionistických černokněžníků, kteří dávají na frak i protřelým seskupením drsného severu. A že se skutečně velikáni černého kovu musí bát o svůj post na výsluní, o tom nás chtějí přesvědčit členové Ephel Duath – Davide (kytary, vokály + ostatní nástroje ) a Giuliano (kytary, vokály + ostatní nástroje) v kompozici, která v podstatě zahrnuje celou jejich dosavadní produkci – tedy téměř celé demo z roku 1998 s názvem „Opera“ a prvotinu tohoto spolku z roku 2000 – „Phormula“.

Opona se zvedá a vesmírné inferno prostoupí všechny vaše vnitřnosti v záchvatu nezlomné a gigantické destrukce interního klidu a míru. Prsty rychlostí světla přenášejí demoliční mozkové zkraty na struny a klávesy hudebních nástrojů v nekonečné sérii nápadů a celkové dílo vystupuje z impresionistického oparu, aby započalo revoluci ve vesmírném systému. Toto, dámy a pánové, je black metal budoucnosti! Tato opera temné lidské mysli, zhmotněna v mnohastopém záznamu, s Vámi pěkně zahýbe. Kdo totiž čeká syrový a hutný black, tak jak jej známe v převážné většině dnešních podob, ten se dočká nemilého jitra ve svěrací kazajce. Tato porce hudby je totiž mixem tolika různých tváří a enormní identity skladatelů, že by ve své podstatě mohla být mixem moderní hudby obecně.Dominantou jsou zcela nepochybně mistrně zvládnuté kytarové party a při poslechu vám je zcela jasné, že tito pánové neusnuli u prvních lekcí kytarové pentatoniky. Oba dva interpreti skvěle ovládají všechny struny a předhánějí se v prstokladových křečích. Jeden riff střídá druhý, tu ze soudku klasického metalu, tu zaslechnete velmi jemný jazzový náznak, onde zase hutný a těžký black metalový zásah. Na kytary se jako lstivý had nalepují klávesy, řádně promíchané s programovanými sekvencemi a prokrveny syntetizátory, jež jsou oblíbenou zbraní obou opálených Italů. Tu a tam vás ovine, jako podzimní vítr plný neklidu, pasáž symfonické partitury, jen a pouze dokreslující celkovou neotřesitelnost jednotlivých skladeb. Nepřeberné množství různých poloh, jak hudebních, tak i hlasových, se na vás vyřítí od první do poslední sekundy celé nahrávky. Těžko přirovnat celkový duch alba k něčemu, co už tady bylo. Nebudeme ale daleko od pravdy, když tento výtvor přirovnáme k poslednímu dílu ďábelského orchestru Emperor, případně k neskromným badatelům víceméně experimentální metalové hudby Solefald. Je to však pouze naznačení přibližného směru, neboť Ephel Duath jdou svými vlastními cestami, jež jsou v tomto případě vydlážděny skvostnými kompozicemi.

Teprve až v této fázi bych se rád zmínil o stopáži bicích, které jsem jaksi v předchozím textu záměrně opomněl. Programové sekce bicí artilerie místy snad popírají nepřekonatelnost rychlosti světla a povětšinou se drží black metalové linie.Co mi však řádně pocuchalo nervová vlákna jsou pasáže, jež jsem v této oblasti hudby ještě neslyšel – techno! Ano, čtete správně. Tato dvojice „šilenců“ se nebojí zajít až tak daleko, že se do své nadpozemské symfonie nebojí vmísit prvek, který stojí, v rámci hudebního dění, „na opačné straně barikády“. Jak se jim však podařilo zapojit tento experimentální kus do celistvosti tohoto nevšedního díla nechám na vašem vkusu a mínění a zmíním se pouze, že můj pocit je rozpačitý, neboť mi tento styl evokuje podivné mrazení kdesi hluboko v žaludku. Ale nutno říci, že právě toto je také součástí neskrývaného kreativního hudebního nadšení, jež nám řádně zamotá hlavy a začne působit jako ta nejsilnější návyková droga již od prvního poslechu a žádné odvykací kúry zabírat nebudou, to mi můžete věřit.

Dokonáno jest. Opona však nepadá. Již jen při letmém pohledu na mistrně zvládnutý cover a celkový art-design alba se začnete potit, třást a těžce dýchat a jediným „medikamentem“ ani nemůže být nic jiného než výborné dílo, životabudič a zároveň náladotvůrce – „Rephormula“. Konečný verdikt tedy zní : Bravo!!!