Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Pražské Rock Café se v sobotu 18. června stalo útočištěm black metalistů a černokněžníků všeho druhu. Toho večera zde totiž vystupovaly kapely temně metalovým vlnám holdující. Čtveřice BELLIGERENCE, RITES OF UNDEATH, LIVORES MORTIS a ADOR DORATH dokázala do Rock Café přilákat poměrně slušné množství fanoušků, nutno dodat, že ne příliš vysokého věkového průměru…
Brzký začátek koncertu již v šest hodin večer v kombinaci s mým pracovním vytížením způsobil, že jsem vystoupení prvních BELLIGERENCE nestihl. Z různých zdrojů jsem se doslechl, že jsem díky v black metalu tradiční klišovitosti jejich vystoupení údajně o nic nepřišel, přesto se čtenářům a případně i kapele omlouvám.
Následující RITES OF UNDEATH jsem si již ujít nenechal a při prvních dvou, třech skladbách jsem se díky v jejich hudbě ukryté energičnosti a řemeslně slušně odvedené práci i docela dobře bavil. Pokračování vystoupení pro mě ale už představovalo jen poměrně nudnou výplň času před vystoupením LIVORES MORTIS. Kapela (ROU) má, stejně jako další účinkující ADOR DORATH, v dohledné době vydávat album a proto doufám, že oněch deset skladeb na něm obsažených vyzní ve studiové podobě méně monotónně, než v té koncertní.
Třetím v pořadí, LIVORES MORTIS, k upoutání posluchačova zájmu postačilo jen nepočetné obsazení pódia, čítající pouhé dva kytaristy. Přestože obecně příliš nefandím pouštění části hudby z playbacku, v tomto případě jsem onu nutnost poměrně snadno překousl a spíše než „neživost“ některých nástrojů mi vadila jejich hlasitost. Mám na mysli především oproti studiové nahrávce v některých skladbách místy trochu utopené klávesy. Nevím, jestli se jednalo o záměr a kapela chtěla vytáhnout hlavně „živou“ složku, ale já bych osobně spíše upřednostnil zvukovou vyrovnanost.
Hlavní hvězdou večera byli pochopitelně ADOR DORATH, jejichž vystoupení představovalo průřez mezi „Adon Nin Edeleth Ador Dorath“ a druhou, dosud nevydanou, deskou „Symbols“. Více pozornosti bylo nakonec věnováno skladbám posluchačům známým, a tak jsme se měli možnost houpat do rytmu skladem jako „Metamorphoses“, „Circle“ či albové prvotině titulní „Adon Nin Edeleth Ador Dorath“, které dle mého názoru představují vrchol nejen zmíněné desky. Moje jediná výtka proto putuje opět ke zvukaři, který poněkud přecenil sílu půvabného Lenčina vokálu, který tak vedle křiku frotmana Ivoše Doseděla poněkud zanikal.
Co říci závěrem? Své návštěvy této akce rozhodně nelituji. Po poněkud mdlém rozjezdu jsme se nakonec dočkali opravdu zajímavé podívané, která začala už setem LIVORES MORTIS a gradovala vystoupením svébytných ADOR DORATH. Škoda, že koncerty teď musí končit v Rock Café již v deset, zejména poslední kapelu večera bych byl schopen poslouchat ještě trochu déle!
Hulváti z Jura sú takí naši DARKTHRONE: o pol generácie mladší a s koreňmi v grinde miesto blacku, no doživotne verní metalovej klasike (s čoraz hrubším zvukom). „Kromaňon“ a „Abeceda nenávistí“ sa zapíšu do zlatého fondu. Zbytok asi nie, čo vôbec nevadí.
Oproti EP "God Made Me An Animal" ubral Greg Puciato (ex-THE DILLINGER ESCAPE PLAN), ale i skupina jako celek, na nekompromisnosti, objevují se více i zpěvné a melodické polohy, nicméně je to stále hodně nasraný a uřvaný post-hardcore té nejvyšší kvality.
Strhující rozsáhlé kompozice, které buď zcela pohltí, nebo unudí. Já se hlásím k první možnosti. Je to jako snové divadlo severského death metalu. Za mě je to zatím rozhodně jedna z nejzajímavějších desek letošního roku.
Singl „Winter Storm Vigilantes“ je povedená záležitost, která byla slibnou návnadou na nové album. Velká očekávání byla nakonec zbytečná. S trochou dobré vůle se na albu najdou dvě další slušné skladby, jinak je to stále ten samý a nenápaditý kolovrátek.
Místy tak trochu těžkopádný death metal, který ale sází jak na zajímavé technicky neotřelé provedení, tak na dusivě temnou atmosféru. Pekelný vokál navíc dodává na dramatičnosti. U mě to celkem funguje.
Instrumentální postrocková klasika, která příliš nerozvlní stojaté stylové vody, ale má tu správnou jemnou atmosféru a i díky drobným přesahům například do progrockové či jakoby cinematic sféry nenudí. A to u současného post rocku není málo.
Zajímavý vánek z neočekávaného směru se objevil u power/progmetalových DGM, Italové nabrali směr do progrockového pravěku a v kombinaci s jejich powermetalovou energií je z toho neuvěřitelně svěží výsledek. A vůbec to nezní jako hloupé retro. Bravo.
