OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Obal alba „Mein Rasend Herz“ by snad mohl evokovat, že se starobylý koráb IN EXTREMO ocitl v jícnu bouře, která s ním cloumá a žene jej vstříc skaliskům neprobádaných zemí... Ale realita je zcela jiná. Sedm vagantů už nějaký ten rok poklidně brázdí moře, hnáno něžným dechem brízy, daleko od všech mělčin, skalisek a bouří. Namísto mraků na ně vytrvale svítí slunce posluchačské přízně a nějaké vzdálené horizonty, ty je opravdu netrápí. Své už objevili a teď si užívají idylku.
Ne, IN EXTREMO nikdy nebudou neohroženými Drakey metalových oceánů, spíše zkušenými mořskými vlky, kteří to se svojí lodí umí dokonale a žádná převratná dobrodružství ve zrádných koutech světa je nelákají. Poté, co opustili pole do metalu přearanžovaných tradicionálů, na kterém zanechali hrdý prapor jménem „Verehrt und Angespien“, pustili se do vlastní tvorby. Ta sice prezentuje nijak neobjevný bigbít s tvrdými riffy ala RAMMSTEIN, ale bigbít neskonale zábavný a díky instrumentálnímu složení bandu i originální. A pokud se říká, že do třetice všeho dobrého, pak si jako posluchač nedovedu představit lepší příklad než novinku „Mein Rasend Herz“, která korunuje cestu nastoupenou řadovkou „Sünder Ohne Zügel“ a vybroušenou předloňským „7“.
IN EXTREMO mají svůj zvuk a mají svůj patent na dobrou skladbu. Základem je triviální popěvek, doplněný o variace v podání středověkých nástrojů všeho druhu. Betonem skladeb jsou podladěné kytary a moderní úderné riffy. Žádná progrese, ´se rozumí samosebou. Na tomto osvědčeném receptu novinková kolekce vůbec nic nemění, jen přidává ještě špetku hitovosti, na kterou jsme u dusajících škorní německých minnesängrů nebyli zas až tak zvyklí. Například taková „Horizont“, doplněná o vokál Marty Jandové (DIE HAPPY), to je kousek až nezvykle otevřený tvrdšímu mainstreamu. Nebo pilotní singl „Nur Ihr Allein“, který má vesele bezduchý punk rockový základ, naštěstí doplněný variací na středověký tradicionál. Vzdušnější rockový zvuk zdobí i zavírací hříčku „Spielmann“, která si pohrává s netypicky rošťáckou stylizací, jak by poznamenal bratr žurnalista Stray. Zkrátka vize předchozí řadovky pokračují a doufám, že i nadále pokračovat budou.
Jenže ona chytlavost, která se člověku vpije až do kostní dřeně, je typická pro téměř všechny skladby alba, které působí opravdu zatraceně vyváženě. Hodně mu prospívá opatrné šátrání po zvucích ze vzdálených krajů. Albionem navoněný „Liam“ patří mezi nejsilnější položky kolekce a hodně mu pomáhá i hostující Rea Garvey (REAMONNS), jehož vokál tvoří s chrchlákem Das Letzte Einhorna osvěžující kombinaci. Exotikou dále zavoní i „Singapur“, opravdu chytlavé propojení orientálního motivu s typickým středověkým zvukem dud a melancholickou atmosférou stesku po domově. Za parádní disciplínu alba mám skladby „Poc Vecem“ a „Macht Und Dummheit“. Obě se začnou rýsovat až po více posleších – ta první je netypicky vymazlenou kompozicí s poněkud jinakou atmosférou, ta druhá zase zřejmě vůbec nejlépe „zmetalizovaným“ tradicionálem, pod který frkli IN EXTREMO svoje iniciály. Tradiční kousky najdeme mimochodem tři: esem v rukávu je čistě akustická jarmareční hitůvka „Tannhuser“ a červenat se rozhodně nemusí ani „Wesserbronner Gebet“, která kombinuje akustiku s hutnými výjezdy kytar.
A vůbec, je mi skoro líto skladeb, které jsem nejmenoval. „Mein Rasend Herz“ je snad první nahrávkou IN EXTREMO, kde mi žádná skladba vysloveně nepřipadá nadbytečná. Od úvodní šlapavé hymny „Raue See“ probíhá plavba tak, jak si dálek chtivý cestovatel přeje. Otázku, zda se jedná o nejlepší počin německých historiků, si laskavě strčte za klobouk s pérkem sojčím. Čas ukáže, ale momentálně jsem tomu plně nakloněn.
Pic obouručákem do makovice! Rozhodně nejlepší a nejchytlavější album IN EXTREMO z jejich "původní tvorby" a musím si sakra dobře rozmyslet, jestli se mi nelíbí ještě o chlup víc než zbožňované "Verehrt Und Angespien". IN EXTREMO jsou možná zoufale nepůvodní a zoufale metaloví, ale neskonale zábavní.
9 / 10
Das Letzte Einhorn
- vokál, loutna, šalmaje
Der Lange
- kytara
Der Morgenstern
- perkuse
Die Lutter
- basa, trumscheit
Dr. Pymonte
- harfa, dudy, šalmaje
Flex der Biegsame
- drehleir, dudy
Yellow Pfeiffer
- dudy, nyckelharpa
1. Raue See
2. Horizont
3. Wesserbrenner Gebet
4. Nur Ihr Mein
5. Fontaine La Jolie
6. Macht Und Dummheit
7. Tannhuser
8. Liam
9. Rasend Herz
10. Singapur
11. Poc Vecem
12. Spielmann
Mein Rasend Herz (2005)
7 (2003)
Sünder Ohne Zügel (2001)
Verehrt Und Angespien (1999)
Die Verrückten Sind In Der Stadt (1998)
Weckt Die Toten (1998)
Hameln (1998)
Der Galgen (MCD) (1997)
In Extremo Gold (1997)
Vydáno: 2005
Vydavatel: Universal Music
Stopáž: 48:27
Produkce: In Extremo + Resetti Brothers
Studio: Principal Studios
Vlastním jen velmi slušné album Verehrt und Angespien, které mě tou dobou bavilo a od té doby si jen tak zběžně z povinosti poslechnu co se mi pod ruku od této kapely dostane. Kámoš mě vždy zásobuje novým albem a já jen zišťuji, že mě to nebaví a nebaví a k této placce se víc říct nedá-nuda nuda šeď šeď.
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.