OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Tak jste se přece jen dočkali. Nejen nové desky NILE, ale i mé váhavé recenze na ni. Byl to opravdu záhul rozplést zpráchnivělé zbytky sarkofágů a dostat se hnijící mumii takříkajíc na dřeň. Každopádně jsem se chtěl vyvarovat rychlých závěrů, jsa si vědom zástupu oddaných ctitelů kapely, kteří by mě jistě neváhali vyhnat do pouště, připoutaného ke staré velbloudí herce, abych tam v bolestech odevzdal svou krev slunci a písku.
Alba NILE sleduji od jejich druhé řadovky, a ačkoli jsem s jejich tvorbou neměl nikdy vážný problém, připadali mi vždycky krapet přeceňovaní. Dobří, ale ne zase tolik. To se však radikálně změnilo s nástupem předposledního nilského extrementu (nevím, co tím chtěl náš šílený diamant říci, čili ponechávám - pozn. kor.)„In Their Darkened Shrines“, na které jsem chtě nechtě musel zírat jak Louža za zrcadlem. NILE vcelku rostli album od alba již od začátku existence, ale ten revoluční krok se podle mého názoru odehrál právě na výše zmíněném kotoučku a „Annihilation of the Wicked“ má tak trochu smůlu, že přichází hned po něm. Laťka je zatraceně vysoko, a i když si NILE velmi dobře našlápli, nedoskočili. Stylové akustické intro „Dusk Falls Upon…“ nás celkem spolehlivě přenese... kam jinam než do starověkého Egypta a pak to začne… „Cast Down the Heretic“, nesmlouvavý nátěr nezapírající nic, čím NILE byli a jsou. Stylovým, inteligentně udělaným a na plný koule zahraným death metalem. Stejně jako na minulých albech je i zde uragán nápadů, zahraných tak, že to dopravy zní jako…uragán. Nedílnou součástí je i egyptská kultura, k níž se NILE hlásí a s ní jdou ruku v ruce lehce orientální stupnice, čehož si je kapela dobře vědoma. Ovšem opět nic, co by tu dřív nebylo. To, co zde naopak od minula chybí, jsou občasné monumentální klávesové plochy, které skvěle ozvláštnily poslední nahrávku a daly jí takříkajíc křídla. „Annihilation of the Wicked“ se naproti tomu plazí nilskou deltou při zemi, jak Stygijský had. Nadýchanost a uvolněnost minulého eposu vzala za své. Sanders tady pěkně utáhl všechny šrouby na maximum a sešněroval své sypačky pěkně do latě. Trochu ortodoxní latě. Tomu, kdo má rád klasický floridský deathový sound „Annihilation of the Wicked“ asi dobře sedne, ale ti, kdo by chtěli zaslechnout hudbu NILE v omáčce vymykající se tradičnímu deathovému trendu, budou muset chtě nechtě sáhnout po kotoučku předchozím. Stejně tak je to i s koncepcí alba. „In Their Darkened Shrines“ bylo album alespoň částečně koncepční. „Annihilation of the Wicked“ se snaží jakž takž představit pár epických kousků, jako je třeba skvělá „User-Maat-Re“, titulní „Annihilation of the Wicked“, nebo prazvláštní „Von Unaussprechlichen Kulten“, pomyslná červená nitka mi však po hudební stránce nějak chybí. Ve „Von Unaussprechlichen Kulten“ navíc jako jeden z mnoha naprosto nechápu koketaci NILE s němčinou. Písnička je to každopádně skvělá mimo jiné i tím, že se nese na poměry NILE ve středním tempu, kde má podle mého názoru kapela největší sílu. Tříminutové výklepy jsou bezpochyby zajímavé stejně tak, jako kytarové eskapády mající někdy až jazzový feeling (Morty, kde jsi...?!). To je však málo platné, když je člověk během poslechu sotva stačí pořádně vstřebat.
Celkově mi přijde „Annihilation of the Wicked“ jako typická deska ze škatulky, nepotěší-neurazí. Fanoušci kapely z ní budou chrochtat blahem a ostatní potenciální zájemci si ji bez urážky poslechnou a půjdou dál. V povodí Nilu bylo ovšem už i líp. Porovnám-li jejich tvorbu s posledními OBITUARY či SIX FEET UNDER, jsem mírně na rozpacích, co bych měl k tomu vlastně říct…nesrovnatelné. Tisíc nula pro Egypťany.
CD k recenzi poskytli Day After records
Změny na novinkovém albu NILE jsou více méně evoluční, nikoli revoluční jako na albu předešlém. Přesto jsou jako kapela s floridského marastu stále nejlepší. A mé maličkosti nejvíce stravitelní.
8,5 / 10
Karl Sanders
- Kytary, vokály
Dallas Toler-Wade
- Kytary, vokály
George Kollias
- Bicí
1. Dusk Falls Upon the Temple of the Serpent on the Mou
2. Cast Down the Heretic
3. Sacrifice Unto Sebek
4. User-Maat-Re
5. The Burning Pits of the Duat
6. Chapter of Obeisance Before Giving
7. Lashed to the Slave Stick
8. Spawn of Uamenti
9. Annihilation of the Wicked
10. Von Unaussprechlichen Kulten
The Underworld Awaits Us All (2024)
Vile Nilotic Rites (2019)
What Should Not Be Unearthed (2015)
At The Gate Of Sethu (2012)
Those Whom The Gods Detest (2009)
Ithyphallic (2007)
Annihilation Of The Wicked (2005)
In Their Darkened Shrines (2002)
Black Seeds Of Vengeance (2000)
In The Beginning (2000)
Amongst The Catacombs Of Nephren-Ka (1998)
Ramses Bringer Of War (MCD) (1997)
Festivals Of Atonement (MCD) (1995)
Datum vydání: Úterý, 24. května 2005
Vydavatel: Relapse Records / Day After
Stopáž: 51:36
NILE bez problémů udrželi vysoko nasazenou laťku kvality na stojanech. „Annihilation Of The Wicked“ sice nepřekvapuje tolik jako předcházející majstrštyk „In Their Darkened Shrines“, to však nic nemění na tom, že velká většina US mlátiček bude opět přihlížet nekompromisním výkopovým pracím pod Cheopsovou pyramidou ze zatraceně uctivé vzdálenosti.
-bez slovního hodnocení-
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.