Když koncem 70tých let přicházel Ronnie James Dio jako náhrada za odcházejícího Ozzyho Osbourna, komentoval to jeho předchůdce slovy: „Myslím, že si Dio bude muset vzít neprůstřelnou vestu, pokud chce jít na pódium a zpívat mé písně“. Je pravda, že Ozzy byl pro většinu fanoušků tím jediným a nezaměnitelným zpěvákem BLACK SABBATH, ale materiál, který skupina s novým frontmanem připravila ukázal, že budoucnost kapely rozhodně není ohrožena – spíše naopak. Oproti starším albům působil nový materiál zralejším dojmem, přitvrdilo se a hlavně s Diovým nezaměnitelným vokálem se před BS otevřely zcela nové možnosti. Nebudeme si nic nalhávat – oproti Ozzymu je Dio o několik pěveckých tříd výš a také byl pro kapelu přínosný coby vynikající textař. Tuto „funkci“ převzal po Geezerovi Butlerovi a nutno říci, že k image skupiny se jeho texty plné fantasy tématiky hodily náramně. Geezer měl po odchodu Osbourna rovněž zaječí úmysly. Dokonce už kapelu nakrátko opustil, ale těsně před nahráváním se vrátil zpět.

Tuto desku mám doma na LP Philips (Yugoslavia 1980) a třebaže už jsem toho měl v metalové a rockové hudbě relativně hodně naposloucháno, tak nikdy nezapomenu, jak mě již první poslech (navíc umocněný starým výkonným gramofonem Tesla NZC) poslal totálně do kolen. Myslím, že pokud se BS berou jako praotcové temnějších odnoží metalu, pak právě tato nahrávka je jedním z nejpádnějších  důvodů. Krom teskných balad (jasná budoucí inspirace pro doom) „Lonely Is The Word“ (zhudebněná deprese), „Children Of The Sea“ (čiré zoufalství), tu nalezneme i regulérní metalové jízdy „Neon Knights“, či „Die Young“. Titulní věc hraje Dio dodnes na koncertech coby nezbytnou „vyřvávačku“ pro publikum a ani odlehčené „Walk Away“, „Wishing Well“ nebo valivá „Lady Evil“ nesrážejí kvalitativní úroveň desky nijak dolů. Můj tajný tip je právě „Wishing Well“. To je píseň, která je v kontextu celé desky netradičně optimisticky laděná, krom textů má i hudební složku odlišnou od zbytku alba – není tak charakteristicky „temná“. Přesným opakem je  „Lonely Is The Word“ – tu když si člověk pustí ve chvílích smutku,  tak můžu zaručit, že se jeho stav ještě zhorší…

Říká se, že nové koště dobře mete a v případě Dia na „Heaven And Hell“ to platilo dvojnásob. Obavy z nového vykročení špatným směrem vzaly brzo za své a dokonce se kapele podařilo získat i nové fanoušky, kteří si oblíbili Ronnieho během působení na jeho předcházejících štacích (ELF, RAINBOW) a svého oblíbence neopustili ani po přestupu do nové „stáje“. Možná bylo někomu líto, že spolupráce Dia s Tonym Iommim netrvala o něco déle než  2+1 album, ale to by se možná nikdy neobjevily takové skvosty jako „Tyr“ či „Holy Diver“, takže dle mého názoru bylo dobře, že se Dio osamostatnil.

BLACK SABBATH zažili dvě delší etapy. Jednu (pro většinu fanoušků zásadní) s Ozzym a druhou  s Tonym Martinem. Já mám éru dvou „Toníků“ hodně rád, ale pokud by se mě někdo zeptal na nejoblíbenější album, bez rozmyšlení bych uvedl „Heaven And Hell“. Možná proto, že na něm působí můj nejoblíbenější zpěvák, nebo proto, že vyšlo v roce, kdy jsem se narodil. Hlavní důvod je ale ten, že lepší materiál skupina předtím, ani nikdy potom nenatočila.