OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Vlivy severské metalové melodiky zdá se začínají napevno zapouštět své drápky v zámořské scéně, o čemž svědčí nejeden titul z poslední doby, který vzešel z vydavatelství Victory Records. Veliký úspěch posledního alba amerických ATREYU mají šanci napodobit i jejich krajané DARKEST HOUR, protože dle mého názoru přicházejí s nahrávkou maximálně dotaženou a po čertech kvalitní.
Tahle pětice však nepatří k žádnám objevům poslední doby. Jelikož její první album je staré již 6 let a mezitím DARKEST HOUR vydali i několik dalších nahrávek, setkání s nedovařenou rychlokvaškou nám tedy nehrozí. Právě naopak, "Undoing Ruin" je setkáním s muzikantsky vyspělou a kompozičně skvěle disponovanou skupinou. Základy její hudby bychom mohli hledat v melodické hardcoreové scéně. Postupem času však její tvorba začala nasávat více metalových vlivů a novinkové album tak můžeme z tohoto pohledu považovat za prozatimní vrchol snažení kapely o dokonalou fůzi hardcore a metalu. Dokonalou, to je to správné slovo, které mne napadlo hned po prvním poslechu alba. Ačkoliv známé rčení praví, že nic není dokonalé, těžko se mi pátrá v paměti po nějaké lépe zaranžované nahrávce mísící právě hardcoreovou údernost s metalovou melodikou, která by navíc obsahovala takové množství skvělých melodií a nápadů. Typické gothenburské riffování, jenž je v podstatě základem všech písní, je však pouze tou nejzákladnější surovinou, ze které DARKEST HOUR vaří. Mnohem důležitější jsou právě ony melodie, které se posluchači doslova vryjí pod kůži. A těmi pánové skutečně nešetří. Jeden příklad za všechny budiž skladba s pořadovým číslem 2 - "Convalescence", za jejíž až nezdravě chytlavý refrén by se nemuseli stydět ani takoví SOILWORK ve svých nejlepších momentech.
Album je navíc prosto jakéhokoliv hluchého místa a je doslova gejzírem kreativity této pětice. Krom chytlavých melodií obsahuje navíc i několik skutečně povedených sól postrádajících byť jen minimum samoúčelnosti a i v tomto ohledu ční DARKEST HOUR vysoce nad žánrový průměr. Jediným zcela typickým prvkem pak zůstává vokální poloha Johna Henryho, ponejvíce připomínající právě gothenburské kapely.
"Undoing Ruin" je navíc opatřeno výtečným, doslova válcujícím zvukem, který vám umožní si dokonale vychutnat všechny nástroje a hlavně zvuk kytar. Ať už hovoříme o riffování anebo sólíčkách, je lahůdkový. Koneckonců v kolonce producenta nahrávky ční jméno respektovaného hudebníka a producenta - šíleného Kanaďana Devina Townsenda. Už jen to by mělo být důvodem se o DARKEST HOUR přinejmenším zajímat. Dobrý producent však ještě nedělá dobrou kapelu. Dobrá kapela musí mít hlavně svůj vlastní a kvalitní repertoár a své vlastní nápady. DARKEST HOUR na svém novinkovém albu dokazují, že mají všeho uvedeného více než dostatečné množství a dá se říct, že to navíc předvedli ve své životní formě. Perfektní deska a pro mne jedna z nejlepších metalových v tomto roce.
CD k recenzi poskytli Day After records
Výtečná nahrávka mísící vlivy hardcore s gothenburským metalem. Perfektní produkce, skvělé melodie, bezchybné hráčské výkony a ohromný vnitřní náboj. Radost poslouchat!
9 / 10
John Henry
- vokály
Ryan Parrish
- bicí
Paul Burnette
- basa
Kris Norris
- kytara
Mike Schleibaum
- kytara
1. With A Thousand Words To Say But One
2. Convalescence
3. This Will Outlive Us
4. Sound The Surrender
5. Pathos
6. Low
7. Ethos
8. District Divided
9. These Fevered Times
10. Paradise
11. Tranquil
Perpetual Terminal (2024)
Godless Prophets & the Migrant Flora (2017)
Darkest Hour (2014)
The Human Romance (2011)
The Eternal Return (2009)
Deliver Us (2007)
Undoing Ruin (2005)
Party Scars And Prison Bars: A Thrashography (DVD) (2005)
Hidden Hands Of A Sadist Nation (2003)
So Sedated, So Secure (2001)
Where Heroes Go To Die (split EP with Dawncore) (2001)
The Mark Of The Judas (2000)
Darkest Hour / Groundzero - split 7'' (1999)
The Prophecy Fulfilled (1999)
Datum vydání: Úterý, 28. června 2005
Vydavatel: Victory Records / Day After
Stopáž: 37:48
Produkce: Devin Townsend
Studio: Greenhouse Studios, Vancouver & The Devlab, Vancouver (CAN)
Ale jo, tohle je rozhodně v pohodě, velmi hezky se poslouchající hudba vycházející z HC kořenů, opravdu důrazně protkaná melodickým thrathíkem, důkladně dotažené aranže šikovně provedených kombinací hevíkových motivů a řvavého hardcorového vokálu, přívětivá zvuková podoba. Moc fajn a ocenitelná je i skutečnost, že skupina nejde cestou jednoduché riffové líbivosti, jak to dělají mnohé skupiny nové vlny amerického heavy metalu. Těžko pak hledám zdůvodnění skutečnosti, že mi zde něco nesedí a nevím co, snad na to časem přijdu, ale prozatím zcela subjektivně zůstanu u „pouhé“ nadprůměrné známky.
-bez slovního hodnocení-
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.