To by v tom bol čert, aby sa v rámci (čitateľmi veľmi obľúbenej) série predstavovania redaktorov Metalopolis formou rozhovorov nedostal na rad aj jej autor. Áno, hovorím o Mildovi, snáď najkontroverznejšom písalkovi z Kovového mesta. V nasledujúcej slovensko-českej slovnej prestrelke sa o ňom dozviete všetko podstatné.

Mildí, tvoju osobu som prvýkrát zaregistroval na nemenovanom rybacom webe v časoch tesne po odvysielaní neslávne známeho dielu relácie Ladí – neladí. Vehementne si tam obhajoval metalovú muziku, viedol si drsné debaty s jej odporcami. Máš pocit, že ľuďom, ktorí metal úplne odmietajú a hnusí sa im môžeš nejakým spôsobom priblížiť jeho krásy? Má to vôbec zmysel?

Pokud jde o lidi, kteří metalovou hudbu odmítají už z principu a stále budou opakovat ty samé prázdné argumenty („všechen metal je bordel, který produkujou bandy vlasatých a primitivních buranů“) i naprosto odmítají uznat zjevné kvality určitých hudebníků, řadících se k metalové scéně – pak to smysl opravdu nemá. Tenkrát v té debatě (aspoň mne osobně) šlo o to, ukázat té „třetí straně“, která se v této hudbě moc nevyzná a nemá ujasněný názor, že to není tak hrozné, jak se často veřejně prezentuje a že tu je spousta kapel, jejichž tvorba otevřeného posluchače má šanci zaujmout.

Považuješ vôbec sám seba za metalistu? Čo pre teba tento pojem znamená?

Nerad bych, aby to znělo pokrytecky, ale mám takový dojem, že slovo „metalista“ už by se dalo klidně použít jako odborný termín pro duševní stav.
Pokud sám o sobě někdo prohlásí, že je „metalista“, nemá daleko k tomu, aby ho ostatní nazývali idiotem, či magorem. No řekni sám? Koho si pod takovým označením představíš? Určitě ne někoho normálního.
Pokud jde o mou osobu, tak prosím cokoliv jiného (buzík, vypatlanec z posilky, tupej fotbalista), ale hlavně ne „metalista“. Sám sebe bych označil za „fanouška hudby, který má nejvíc oblíbených kapel z metalového ranku“. To zní OK, ne?

Možno áno, možno nie. Ja napríklad nemám problém označiť sa za metalistu. Ale späť k tebe. Ako si sa vlastne dostal k metalovej hudbe? Čím ťa zaujala? Ktorých 5 albumov v tomto smere zmenilo tvoj život?

Mé první kontakty s touto hudbou proběhly už někdy v 5ti-6ti letech, když mi táta přivezl ze zahraničí walkmana a můj starší bratranec mi půjčil dvě kazety. Na té jedné byli: BEATLES – „Abbey Road“ a ROLLING STONES (nějaký výběr největších hitů), no a na té druhé kazetě bylo nějaké album od JUDAS PRIEST (bohužel si přesně nevybavím jaké) a Samantha Fox. Tehdá se mi nejvíc líbili „Brouci“ - pamatuji si, jak mi pořád docházely baterky, když sem tu jejich stranu po dohrání přetáčel na začátek, abych si je mohl pustit znova a znova.  Když už baterky odmítly dále spolupracovat a jely jen  na 2%, nezbylo mi nic jiného, než poslouchat v rádiu pořad „S mikrofonem za hokejem“. Dodnes si pamatuju  reportáž, během které dal Růžička hattrick...
Ale zpět k tématu – tehdá na mě ti JUDAS PRIEST působili dost strašidelným dojmem, který se navíc umocnil tím, když jsem je viděl vyfocené na plakátě. To rozhodně nebylo nic pro mě – zůstal jsem u osvědčených Michala Davida, Václava Neckáře a Olympicu (bylo mi 6let, aby se náhodou někdo nedivil).
Změna nastala po revoluci, když naši koupili satelit a já poprvé viděl logo MTV.
V té době jsem se od obrazovky vůbec neodtrhnul - dokonce jsem simuloval kašel, abych nemusel do školy a mohl sem se doma koukat na videoklipy. Rodičovský zámek na určitém programu? Pro mě žádný problém – prostě jsem si MTV (a přiznávám, že i Adult Channel) naladil jinde. Krom MTV jsem samozřejmě sledoval domácí hitparády a různé další hudební pořady
Vstřebával jsem všechno – techno, rap, grunge, klasický rock, pop, nebo domácí punk´n´Oi! scénu. Nedělalo mi žádný problém na diskotéce okopírovat kroky TECHNOTRONIC, či KRISS-KROSS (dokonce jsem na jedné soutěži v tancování dostal speciální cenu za výkon v kategorii „DiscoDance“, právě díky aplikaci moderních tanečních prvků do svého repertoáru – to koukáte, co?),jít pařit s praktikantkama na NIRVANU, vyřvávat s kámošema na puťáku ORLÍKY, nebo osahávat vrstevnice při ploužácích jako byl „Power Of Love“ od FGTH.
K metalu jsem si hledal cestu nejdéle, ale jelikož ho poslouchám dodnes, je vidět, že to stálo za to. Tenkrát vydala METALLICA „Černou desku“, kde bylo mnoho chytlavých a snadno stravitelných písní, a ta mě chytla natolik, že prakticky 2-3 roky jsem nedělal nic jiného, než že jsem poslouchal všechny desky Hetfieldovy party + „Countdown to Extinction“ od MEGADETH a nějaký výběr SLAYER. Takže defacto jsem začínal na největší „thrashové trojce“.
Podstatná změna přišla na střední škole, protože METALLICA vydala „Load“ (to mě tenkrát hodně zklamalo) a bylo mi jasné, že s touto kapelou už do budoucna počítat nemůžu a hlavně, díky novým kamarádům, jsem se seznámil s dalšími metalovými směry, o kterých jsem do té doby něměl ani pojetí.
Také jsem dostal svůj první CD přehrávač a k tomu originál RAINBOW – „Rising“, takže mimo metalové hudby se rozšířil můj zájem i o starší hardrock.
Pak to šlo postupně ráz naráz – pronikal jsem různými subžárny od deathu, přes black, speed, folkmetal až zpět k heavymetalové klasice 80tých let. Ve všech stylech jsou výborné desky, stejně tak všude nalezneme i naprosté odpady. Proto se žádnému metalovému směru neuzavírám, ale naopak, z každého se snažím pochytit to nejlepší.
Co mě na metalové hudbě zaujalo? Na to se strašně těžko odpovídá. Mám několik kriterií (ne, že bych si je nějak vymyslel – prostě už sám sebe znám a tak nějak vím, co v hudbě hledám) a pokud je nějaká kapela (klidně i „nemetalová“) splňuje, tak se mi líbí – jednoduché.

Top 5 alb, která mi změnila život – předpokládám, že myslíš posluchačský vývoj, protože pak mám ještě žebříček desek, které pro mě hodně znamenaly v osobním životě (jako vzpomínka na nějaké pěkné období) a samozřejmě také soukromou hitparádu nahrávek, které považuji za nejlepší, jaké jsem kdy slyšel. Takže kdybych měl uvést alba, která mě tak nějak posluchačsky „vyprofilovala“, tak by to byly tyto desky:

METALLICA – prvních pět alb
RAINBOW – „Rising“
DEATH – „Leprosy“
BATHORY – „Blood Fire Death“
THERION – „Lepacca Klifoth“

Ako si sa dostal na Metalopolis?

Já vlastně patřím ještě ke kolektivu Metalmanie. Dostal jsem se tam sice „za pět minut odříznutí od databáze“ a stihnul jsem snad jen dva články, ale i tak se můžu titulovat „ex-MM redaktorem“. Tenkrát se objevilo hodně negativních reakcí čtenářů na redaktorská hodnocení  speedmetalových a heavymetalových desek a vedení se usneslo, že by byl potřeba ještě jeden člověk, který by psal recenze na nahrávky těchto stylů s nezaujatým názorem (i když já si stejně nemyslím, že by někdo hodnotil zaujatě – ta scéna je prostě tak mizerná). To je vidět, jak redakce na své čtenáře myslí a že to není banda „namystrovaních ydyotů“, jak se v UG šušká!

Nepatríš k najaktívnejším redaktorom (v tomto roku máš na svedomí zatiaľ iba 5 článkov), mám pocit, že ťa zaujímajú hlavne diskusie s inými redaktormi a tiež čitateľmi. Čo ťa na v podstate každodennom pobyte na našom webe tak baví?

Jojo, ta letošní bilance je hrozná. Já bych strašně rád psal víc, ale má to pár uskalí:
a) je minimální přísun dobré hudby, o které bych byl schopen něco napsat (a když se nějaká taková vyskytne, tak mi jí Louis vyfoukne) a naposlouchávat nějakou srágoru jen proto, abych napsal článek, to je utrpení...
b) nemám moc času – ono to sice vypadá podle počtu příspěvku na forech, že se kopu v zaměstnání do zadku, ale jelikož dělám psychicky docela namáhavou práci (překlady), tak si opravdu můžu dovolit akorát tak zmáčknout alt+tab, napsat nějakou koninu, přepnout se zpátky k německému textu a pokračovat.
Takové menší přestávky jsou prospěšné, ale rozhodně nemám v práci tolik času jako kdybych pracoval někde ve státním úřadě a mohl v klídku a  soustředěně psát recenzi. Možná namítneš, že bych mohl psát po práci, ale to zas nestíhám kvůli fotbalovým tréninkům, resp. posilovně.
Ale nechci se vymlouvat. Vím o tom, že musím přidat a dal sem si závazek, že dokonce roku musím stávající počet ztrojnásobit. Když je o čem psát a mám slinu, tak fakt není problém – třeba na tento rozhovor odpovídám zhruba hodinku, to už je docela hodně textu, ne?

Už keď sme spomenuli tých čitateľov, ako podľa teba vyzerá typický návštevník našej stránky? Aký typ čitateľov máš rád ty osobne?

Nechtěl bych vidět, co by se stalo, kdyby nějaký vědec vzal od každého našeho návštěvníka jeho typické vlastnosti a použil by je při tvorbě jakéhosi čtenářského „Frankensteina“. Jen si to představ – dvoumetrový habán (JzD), pořád by měl k něčemu připomínky (Vike), všechno by posměšně glosoval (Mordůrek), fundovaně by rozebíral věci, o kterých nemá ani páru (Dreckus), ostatní by se mu pořád smáli (Yossarian), nikdy by nebyl schopen sbalit žádnou holku (Machina) a pořád by si ho honil (Masťa) u počítačových her (Pan Filuta). Jak sám vidíš, tato vize průměrného čtenáře Metalopolis nevypadá moc zdařile, takže si nějaký můj odhad radši odpustím...
Samozřejmě, že nejradši mám ty čtenáře, kteří o nás řeknou svým kamarádům a ti zas řeknou svým kamarádům... Vysoká návštěvnost je nutná – jsme mladí, potřebujeme peníze.

Zo všetkých redaktorov máš snáď najviac vyvinuté sociálne cítenie. Viacerým čitateľom (Masťa, chlapci z Liberca) ochotne pomáhaš s ich problémami. Čo ťa k tomu vedie?

Už od mala jsem byl vedený k tomu, že se musí ostatním lidem pomáhat.
A jak řiká čaroděj Brumbál:“Pomoci se dostane každému, kdo o ní požádá“.
Takže se snažím jednat dle jeho myšlenky.

Redakciu samozrejme nemôžem opomenúť pri ďalšej, v sérii rozhovorov s tvorcami Metalopolis štandartnej otázke. Ku komu máš z pohľadu osobných sympatií, prípadne rovnakého hudobného vkusu najbližšie? Pri kom je to úplne naopak?

Na tuto otázku jsem se těšil nejvíc (však jsem ji také sám vymyslel). Konečně to můžu celé té svoloči nandat před veřejností!
Kdybych měl uvést redaktory, se kterými máme nejvíc styčných bodů, v oblíbených kapelách, tak by mezi nimi byli Louža, Louis, Petra a (poněkud překvapivě) Darkmoor s Marigoldem.
Co se ovšem týká  přístupu k hudbě, včetně kriterií pro její posuzování, tak bych ale rozhodně uvedl Reapera s Manatarem. Je to zvláštní – oproti třeba Louisovi se s nimi shodnu na daleko méně kapelách, ovšem vnímáním a názory na hudbu jako takovou jsou mi rozhodně bližší.
Naprosto opačný vkus než já, mají Dalas, Noisy, Rip, a Radicalcut.
Pokud jde o osobní sympatie, tak bych uvedl Reapera (krom toho, že spolu výborně vycházíme, se mi líbí ta jeho pozice „vlka samotáře“ v rámci redakce), Loužu (fakt, i když se na foru pořád hádáme,  ho mám rád – neznám dobrosrdečnějšího redaktora, než je právě on) a Manatara (krom Reapera a Louži další, kdo má vztah k tělesné kultuře).
Tím ovšem nechci říct, že bych k ostatním měl nějaký špatný vztah, nebo tak něco (Kecá. Mě nemá rád :-(( - pozn. Shnoff). Se všemi vycházím velmi dobře a na každém našem srazu je velmi dobrá nálada a spousta neuvěřitelných situací...

Vnímaš Metalopolis ako český web s niekoľkými neznesiteľne aktívnymi slovenskými prísavníkmi, alebo máš pocit, že fungujeme v príjemne vyrovnanom česko-slovenskom prostredí?

Určité popichování je neodmyslitelnou součástí každého internacionálního kolektivu.  Na nesnesitelně aktivní slovenské redaktory musí člověk nahlížet se shovívavostí. Přeci jen – jste na tom hůř než my, elektřiny nemáte nazbyt, takže místo televize a internetu máte večer po setmění jen dvě možnosti jak se (mimo spánku) zabavit: sex, nebo psaní pro Metalopolis. No a když se kouknu na vaše podobizny na „Radnici“, tak je mi jasné, že druhá varianta suverénně vede. Tím lépe pro nás - někdo ty normy plnit musí.

Ako si vlastne prišiel k povesti „redakčního prasáka“? Ja ťa poznám ako citlivého mladého muža žijúceho v dlhodobom, harmonickom partnerskom vzťahu.

Moc to nechápu. Nejspíš to bude asi tím, že pro mě není problém bavit se otevřeně o sexu a věcech s ním souvisejících, a to klidně i někde na foru, či v hospodě. Shledávám to v pořádku – příjde mi úsměvné, jak někteří jedinci v dámské společnosti jsou najednou jak vyměnění a staví se do role romantických slušňáků, s vidinou případného sbalení dotyčné, třebaže ještě před chvílí rozebírali, kdo má jakou nejoblíbenější pornoherečku. A právě takoví nazývají mě „prasákem“, zatímco oni jsou ti „slušňáci“ (aspoň před tou holkou).
 Myslím, že v našem věku už je máloco v sexuální oblasti tabu, tak proč se o tom  nebavit otevřeně? Samozřejmě nemám na mysli nějaké detailní rozebírání sexuálních zážitků (to většinou dělají největší sexuální looseři), ale proč nepřiznat, že mám doma nějaká CD s pornofotkami, či filmečky a že se
mi to líbí? Jsme přece lidi, ne?

V tomto s tebou samozrejme súhlasím, aj keď je jasné, že nič netreba preháňať. Priam legendárnym sa však stalo tvoje paintbrushové umenie (náhľad ďalšej verzie grafiky našeho serveru, o ktorú sa Milda postará, je tu -- pozn. Thorn). Dokonca až natoľko, že si vytlačil Petra Urbana z pozície autora kresieb do pripravovaného leporelového debutu najväčšieho metalistu našich dní Holy Agra. Akým spôsobom sa chopíš tejto výzvy a nesmiernej pocty? Máš už pripravené nejaké tie dielka?

Nevím sice, od koho to víš, ale Pepan Vejražka mě skutečně kontaktoval poté, co jsem někde na foru dal odkaz na mou vlastní alternativní verzi Metalopolis.
Samozřejmě jsem nejprve váhal, jestli mám do toho jít – přeci jen, není to vyloženě můj šálek čaje, ale nakonec jsem se rozhodl ukázat, že redaktoři Metalopolis si svých čtenářů váží a vychází jim vstříc. V hlavě už něco mám, nicméně konkrétnější podobu budu mít, až mi FLUSSOR pošlou názvy skladeb.

O téme Milda a šport by sa zrejme dal urobiť samostatný rozhovor. Zaujímajú ma však hlavne tvoje aktivity v posilňovni. Čo ti dáva bodybuilding? Patríš k tým typom svalovcov, ktorí sa radi obzerajú vo veľkých zrkadlách a bozkávajú si pritom bicepsy?

Tak to rozhodně ne! Dělám zhruba od 12ti let veslování a od té doby jsem si tak nějak navykl na silovou přípravu a ani si nedokážu představit, že bych podobnou aktivitu nevykonával. Veškerý smysl mého cvičení a namáhání se s činkami je ten, aby mé tělo spolehlivě fungovalo při sportu –  právě při veslování a hlavně fotbale. Přeci jen se jde lépe do osobního souboje, když je má tělesná konstrukce daleko silnější a odolnější, než ta protivníkova. Jinak o nějaké honění svalů mi vůbec nejde. Hlavní je, aby byl sval schopen dlouhodobě snášet velkou zátěž. Proto nikdy nedělám cviky s velkými vahami a malým počtem opakování jako kulturisti, ale naopak se snažím jet co nejdelší série – prostě silová vytrvalost. Jestli to někoho zajímá, tak třeba na bench-press mám tyto osobní rekordy -  20 x 100kg, 25 x 95kg a hlavně 60 x 70kg. Ale v klasickém fitcentru jsem byl v životě jen třikrát, a to v Brně s Ashokem z ROOT a Honzošem z TLOR – byl jsem tam na služební cestě. Jinak cvičím pouze v naší staré loděnici, nebo doma, když nemám čas a náladu někam jet.
A co mi to dává? Pocit uspokojení z dobře vykonané práce pro moje tělo a fyzickou kondici. Mám strašně rád ten pocit, když se vysprchuju po 1,5 hod v posilovně, hodince na fotbálku a 6km běhu – to je člověk sice totálně zničený, ale zároveň ho to tak nějak vnitřně „pročistí“. A uplně nejdůležitější je ta věc, že si pak při zápase můžu říct, že jsem v přípravě udělal maximum a že mě tělo jen tak nezradí (i to se ale může stát, když člověk nenechá své svaly pravidelně odpočívat).

Akú hudbu zvykneš počúvať pri posilňovaní? Ideš v šľapajách Blackmoona zo Sparku a pri zdvíhaní závaží ti hrmí BOLT THROWER, alebo dávaš skôr prednosť svojim obľúbencom FREEDOM CALL?

Většinou tam máme naladěno Radio BEAT. Poslední dobou mi ale přijde, že je tam pečený vařený Lindaur se všemi těmi jeho vykopávkami, které se nedají poslouchat,  a proto si pouštím nějaké staré kazety, co jsem si přinesl z domova.
Konkrétně to je DEATH „Symbolic“, GAMMA RAY  - „Sigh/Insanity/Land/SOIS“, NIGHTWISH – „Wishmaster“ a pak nějaké mixy kapel BLIND GUARDIAN, ICED EARTH, RAGE a FREEDOM CALL také vlastně jedna písnička („Another Day“).

Ako vlastne môžeš počúvať FREEDOM CALL? Čo sa ti na nich páči?

Ani sám nevím. Objektivně uznávám, že se nejedná o nějaké převratné umění.
Tady jde ale spíš o pozitivní emoce a těch nalézám v hudbě FREEDOM CALL strašně moc. Doporučuju si vzít nějaké jejich CD do auta a jen tak se projíždět v letní podvečer krajinou – maximální zážitek (však už brzo sám uvidíš...)!
A ještě k samotné tvorbě – i když to na první poslech zní jako klišovitá kopírka (nepopírám, že tomu tak v některých případech je), tak si myslím, že mají i svůj charakteristický rukopis, který u jiné speedové kapely nemá obdoby. Vezmi si taková AVANTASIA, to je „Keeper pt. 3“ se všim všudy. Ale která speedmetalová kapela nahrála v minulosti písně jako „Ocean“, „Island Of Dreams“, nebo „The Quest“?! Podle mne žádná, proto si myslím, že se FREEDOM CALL ta neoriginalita někdy podsouvá dost neprávem.

Ako je to s tvojou futbalovou minulosťou? Hrával si podobne aktívne ako kolega Stray?

Má fotbalová minulost začala na Slavoji Vyšehrad, kde jsem hrál až do starších žáků (mimochodem mě trénovali Pavel Trávník a Martin Pulpit). Pak jsem se na fotbal vykašlal a začal veslovat. Zde jsem (díky pravidelným fotbálkům v tělocvičně a vytrvalostním běhům) ovšem paradoxně fotbalově vyzrál daleko lépe, než na fotbalových trénincích – zesílil jsem, naučil sem se hrát oběma nohama a také jsem nabral potřebnou rychlost.  Začal jsem hrát malý fotbal za různé výběry a výsledky předčily má očekávání. Když jsem cca v 17ti pro neshody s trenérem opustil řady veslařů, zkusil jsem štěstí a šel jsem na zkoušku do TJ Bohemians. Byla úspěšná a celý půlrok jsem se držel v kádru dorosteneckého prvoligového týmu. Nebudeme si ovšem nic nalhávat – fotbalisti nepatří zrovna k intelektuální elitě, spíš naopak, a proto mě to tam po chvíli začlo dost štvát. Kamarádství neupřímné, každý hrál na sebe, všichni se snažili prosadit „ostrými lokty“ a na to jsem já, zvyklý od veslařů na férové jednání a vztahy, nebyl vůbec připravený. Úplně mi to ten fotbal znechutilo. Možná škoda, že sem se víc nešprajcnul a nevydržel (třeba bych hrál dneska první ligu, kdo ví?), ale tehdá jsem vůbec neuvažoval nějak materiálně, nebo kariéristicky – prostě mi z toho bylo nablití a uvítal jsem zprávu o tom, že trenér, se kterým jsem měl rozpory, už v naší loděnici nepůsobí a vrátil jsem se k veslařům.

Myslíš, že si lepší futbalista ako Aleš Brichta?

Domnívám se, že žádný rocker, který se kdy čelně srazil se světem sportu, není lepší fotbalista než já.

Späť k muzike. Tak, ako majú Stray a RIP povesť katov tuzemskej punkovej scény, o tebe sa hovorí ako o blackmetalbijcovi. Viem o tebe, že síce máš rád BATHORY, ale súčasná tvár tejto temnej metalovej muziky sa ti veľmi nepozdáva. Čo by si povedal tvojmu synovi, keby prišiel jedného dňa domov pomaľovaný ako medvedík panda a v náručí by niesol kompletnú diskografiu GORGOROTH aj s demáčmi a splitkami?

Tuto situaci si moc představit nedokážu, ale asi bych se smál na plné kolo – třeba by mu došlo, že vypadá jako naprostý kokot.
Chápu, když 15ti-16ti letá dítka teprv poznávají svět a ještě přesně nevědí, kam se zařadit. Proto je všude tolik malých punkerů, skejťáků a metlošů.
Ale když už je někomu přes 20, či někdy dokonce 30 let a pořád si maluje warpaintem obličej, má okované ruce hřeby a vykřikuje „Hail Satanas“  místo obyčejného „Ahoj“, tak to už mi přijde jako naprostá demence.
I ty kapely... V 80tých letech byl metalový boom, staří BATHORY nebo DARKTHRONE, ti mají potřebný feeling, je to super. Ale když dnes někdo řekne:“hrajeme old-school-black“, tak to už sám vlastně přiznává, že hraje neinvenční kopírku – nechápu. Podle mě poslední pořádná blacková kapela byli EMPEROR. Ti přesně pochopili, že člověk časem dospěje a že je potřeba se také nějak vyvíjet. Paradoxně mám od nich nejradši první dvě desky, ale kvůli tomu jejich následném vývoji (třebaže to už není vyloženě má krevní skupina) si jich vážím daleko víc, než kdyby nahráli „Anthems vol. 2 a 3“.

Ako je to vlastne s tými THERION? Najneskôr od albumu „Vovin“ ide v podstate o dosť nudnú kapelu, ty ich aj napriek tomu neustále obhajuješ. Trochu tým pripomínaš kolegu Loužu a jeho miláška „St. Anger“. Čím si ťa THERION tak získali?

Já myslím, že to moje „obhajování THERION“ je trochu nadsazené. Stal se z toho trošku laciný argument. Kdyby všichni ti, kteří mi podobné žvásty předhazují, četli má hodnocení posledních desek, tak by něco takového vůbec nemohli s čistým svědomím říct. Nicméně jsem rád, že to zde mohu v klidu osvětlit.
Základní problém je ten, že většina těch zapřísáhlých odpůrců THERION nadává na to, jak se z THERION dělá modla symfonického metalu, z Chrise novodobý Wagner apod. Když sem se je snažil přesvědčit, že musí hodnotit oproštění od těch velkohubých prohlášení vydavatelské firmy a promoletáků, tak neviděli, neslyšeli.
 Já osobně beru THERION jako skupinu, která se od výtečného death-thrash metalu přenesla přes heavy (tím myslim opravdu HEAVY-riffy, ne žádnej hevík) „Lepaccu“ a zasněné „Theli“ až k období, které je ve znamení zejména power-speedové tvorby a rock-metalových výletů s odkazy na zvučná jména minulosti (BLACK SABBATH, JUDAS PRIEST). To je celé. Pro mě jsou heavymetalová kapela, která je oproti „konkurenci“ (PRIMAL FEAR, HAMMERFALL, GRAVE DIGGER) podstatně výš, co se týká pestrého využití různých hudebních nástrojů, Chris má nezaměnitelný cit pro melodie a zajímavé riffy a třebaže občas zplodí nějakou šílenou hloupost, pokládám ho za velmi schopného METALOVÉHO skladatele.
A stejně si tak nějak myslím, že už je to taková hloupá móda do THERION kopat – viz řada hodnocení i na naší stránce. Hodnotí to lidé, kteří se o heavymetal vůbec nezajímají, a přesto se k této kapele musí za každou cenu vyjádřit.
A jen abych uvedl na pravou míru – kdybych měl vybrat nejoblíbenější album, tak budu dlouho váhat mezi „Beyond Sanctorum“, „Ho Drakon Ho Megas“ a „Lepaccou Klifoth“. Myslím, že toto období je daleko hodnotnější, než to, co následovalo.

Ako znalca tuzemskej žurnalistickej obce sa ťa jednoducho musím spýtať na tvoj názor na tieto osobnosti:

- Jan Petričko 
působil v RockReportu, ne? Nějak si jeho styl nevybavuji. Vím, že psal texty nějaké metalové kapele (KRLEŠ?).

- Karel Balčirák
Jako redaktor není nejhorší. Nesmí ovšem psát recenze, ze kterých je na sto honů cítit, že jsou „kryté zlatem“. A jeho akce „Podpořte Spark“ je nápad hodný génia.

- Nikolas Krofta
Divný patron. Ve Sparku kdysi psal, že onanuje u videoklipů Jenifer Lopez a také u bookletu CD Mariah Carey. To tedy nevím, co si o něm myslet. Vím o něm, že žije v Německu a dělá hodně rozhovoru pro tamější plátky. Kromě jeho nezapomenutelné věty: „Keeper pt. 2 etabloval škatulku dětské melodie“, mi utkvěl v paměti jeho pokus o text „Umíráš – já žiju“ a také to, že když si sednul poprvé v životě ve zkušebně za bicí, tak nevypadal jako úplný idiot při použití dvou kopáků. Myslíš, že když pak od těch bicích vstal, tak že už zas vypadal jako úplný idiot?

- Bohouš Němec
Táta české agro-kultury společně s Petrem Korálem. Dřív jsem poslouchal nějaký ten jejich pořad o tvrdé hudbě. Bylo to docela OK.

- Jana Kománková
Má osobní favoritka. Plnoštíhlá figura, hlas jak když se kráva naučí mluvit, plna zášti a stále vykřikující na celé kolo, jak jsou ostatní proti ní zaujatí a jací to jsou zamindrákovaní ubožáci. Nemá chybu.
Jako redaktorka samozřejmě také „skvělá“. Zná pár svých oblíbených kapel a zbytek vždycky nějak „rádobyfundovaně“ okecá. Divím se, že s ní spolupracují celkem renomované časopisy –  zřejmě těží z dávných známostí, jinak to vysvětlit nedokážu.

- Michal Nanoru
Další „odborník“. Jeho elaborátům se radši vyhýbám, takže ho můžu posoudit pouze podle nějakých dílů „Ladí neladí“. Co k němu říct? Buznička v růžové kravatě  a s nalakovanými nehty blábolí cosi o tom, že dobrá kapela se pozná podle toho, že se na ní dá „pařit“... Zoufalec.

- Michal Husák
Hyperaktivní, v současnosti zřejmě nejvlivnější tuzemský metalový publicista. Znám ho od vidění z různých koncertů a z loňského posezení s RHAPSODY. Sympaťák.

- Darkmoor
Řeknu to asi takhle – kdybych měl jít ke státnici a věděl bych, že v jedné komisi bude jako předseda právě Darkmoor, tak bych celý den běhal po Praze nahý s warpaintem, kdyby mi za to někdo slíbil, že nebudu muset právě k němu.
To jen nastiňuju jeho vztah zejména k tuzemským kapelám.
Jinak jako pisálek samozřejmě super, dobrý pravopis a trefné poznámky.

Dúfam, že môžem prejsť aj k osobnejším otázkam. Čím sa živíš?

Překládám německé texty. Nesnáším němčinu.

Aké máš v tvojom pracovnom živote ciele? Čo chceš ešte dosiahnuť?

Hlavně bych chtěl dělat něco, z čeho budu mít opravdu dobrý pocit. Ale vůbec netuším, co by to mohlo být. Pomáhat opuštěným dětem, zajišťovat peníze pro psí útulky, nebo pracovat někde na odboru životního prostředí. To vše by se mi líbilo, ale bohužel na podobných místech člověk nemá moc vysoké platové  ohodnocení a „Money Rules The World“, jak říká Kai Hansen, takže mám smůlu...

Čo robíš, keď nerobíš? Ako zvykneš oddychovať? Čo je pre teba najväčší relax?

Když zrovna nejsem v zaměstnání, tak trávím volný čas sportováním, s přáteli při různých akcích nebo s přítelkyní. To jsou zároveň i mé nejoblíbenější relaxy. Záleží na momentálním rozpoložení a náladě. Ono i takové vyvalování se v sobotu ráno v peřinách u babičky na venkově má něco do sebe! A poslech kvalitní hudby jako forma odpočinku je samozřejmostí.

Ako vidíš budúcnosť tejto stránky? Čo ty a Metalopolis? Dokedy ťa to bude baviť?

Budoucnost této stránky je ve hvězdách. Třeba se všichni redaktoři ožení a budou mít Metalopolis od manželek zakázanou, nebo se nám zvedne návštěvnost na 12tis lidí za den a dostaneme takové prachy z reklamy, že si koupíme služební mikrobus... Fakt nevím, ale ta první varianta se mi zdá reálnější.
Mě bude Metalopolis bavit do té doby, dokud tu budou působit kolegové, se kterými bude zábava a naše vzájemné vztahy budou bezproblémové jako doposud.

Nejaký pozitívny odkaz na záver? Tvoje osobné životné motto?

Nějaké motto snad ani nemám, krom samozřejmostí jako je štěstí a zdraví je podle mne nejdůležitější dobrá nálada a smích. Když má člověk toho všeho dosytosti, nic mu nechybí.
Na závěr bych se chtěl omluvit Tobě, čtenářům a zejména korektorovi, že jsem mé odpovědi tak rozvedl. Snad to nikoho neodradilo od čtení.
Teď, když jsem popsal takových stran, by se mi mohly do statistik přidat tak tři články k dobru, co myslíš?

Čo keby si ich radšej naozaj napísal? Ďakujem za rozhovor a želám veľa (najmä recenzentskej) potencie!

Omlouváme se za nedostatek fotodokumentace, protože většina zbývajících fotek byly různé gay akty a fotky se sjezdu fanoušků MANOWAR.