Personální rošády už v minulosti potopily hodně kapel. Stačí vzpomenout na idylické vztahy v DEEP PURPLE (odkazuji tu na ně často, takže bych nerad vyprovokoval dojem, že jinou kapelu naznám. Ještě mi kámoš vyprávěl o nějakých BLACK SABBATH.) nebo CRUEL BARBARIAN. Stejně jako CRUELu, ani IRON MAIDEN se změny nevyhly. A to ty nejzásadnější. Pro každou kapelu (pozn. s výjimkou právě CRUEL, tam není co ztratit – pozn. k pozn. – já dostanu možná pěkně přes hubu) je ztráta zpěváka jakožto tváře maximální riziko.
Tomu riziku byli vystaveni i naši holobrádkové. A to právě v okamžiku triumfu na japonském turné, kde se frontmanovi Paulovi prý zastesklo po domově. Podle jiných zdrojů si svou daň vybral i alkohol. Tak nebo tak, kapela se začala na pěveckém postu potýkat s vážnými problémy. Otázkou je, jak z toho ven? IRON MAIDEN našli východisko z nepříjemné situace prostřednictvím zpěváka Bruce Dickinsona. Dnes by se snad mohlo zdát, že to byla jasná volba. Ale jsou tu dva háčky. Bruce je diametrálně odlišný zpěvák, než jakým byl Paul Di’Anno, který do té doby určoval tvář kapely. To byl sám o sobě první risk. Druhou věcí byl samotný Bruce. Někteří z vás jistě znají jeho výkony pod hlavičkou SAMSON a určitě mi dají za pravdu, že to bylo spíš horší než lepší. Vlastně to ze začátku bylo úplně blbý a docela se divím, že Steve Harris dostal nápad angažovat zrovna jeho. Stejně tak mi není jasné, jak přišel na Blaze, ale o tom až později. Faktem zůstává, že se nový ptáček zpěváček osvědčil dokonale. Nejdříve na společném turné, pak i studiovce. Jasně, mnozí nadávali, když Bruce přišel do kapely. Ale to jsou ti samí, co v létě nadávají na vedro a v zimě na zimu. Ti budou nadávat vždycky a na cokoli. Důležitější je, že širší veřejnost přijala nového zpěváka bez problémů a světe div se, ani popularita kapely se moc nesnížila. Právě naopak.Vzrostla.
Nemalý podíl na tom měl i nový materiál obsažený na albu „The Number of the Beast“. Patří k všeobecné recenzentské slušnosti toto album vyvyšovat do nebes a prohlašovat za milník. A já se toho rozhodně neštítím. Otvírák „Invaders“ sice ještě nic moc nenapovídá a příliš zázračně nepůsobí, ale už ve druhé věci „Children of the Damned“ se Maidnům otevírají prostory takřka netušené. Zpěvnost nového zpěváka jde daleko za hranice jeho předchůdce a vynikající skladba spolu s nadýchanou nadčasovou produkcí vysílají poselství až do nebes. Martin Birch se stejně jako posledně zmocnil producentské páky, ale tentokrát o hodně pořádněji než v dobách „Killers“. Zvuk alba svérázně definoval zvuk heavy metalu na velmi dlouhou dobu a byl vlastně vyvrcholením Martinovy producentské práce, začínající takřka o desetiletí dříve na úsvitu RAINBOW. Birch spojil zdánlivě dva neslučitelné světy. Zachoval původní rockovost a tvrdost soundu a současně mu dal nablýskaný lesk a vzdušnost, ne nepodobnou popovým veličinám, jakými byly v té době (už bohužel neexistující, ale ve fanoušcích stále žijící) ABBA nebo třeba rokovější KISS. To všechno ovšem za absolutní Maidnovitosti materiálu včetně nezbytné basy dělající Maidny Maidny, virtuózních kytarových sól i hlubokého melodického cítění. Je škoda cokoli z téhle desky jmenovat, protože je zkrátka všechno výborné. Mě osobně ale nejvíc berou delší epičtější kompozice z pera Harrise, jejichž zástupce nese jméno „Hallowed by thy Name“. Už jen fakt, že se skladba udržela v koncertním listu až do dnešních dnů mluví za hodně a já můžu jen dodat: ano, je skutečně geniální. A není rozhodně sama. Tipnul bych si, že nahrání něčeho podobného by bylo s původním frontmanem zhola nemožné a kdyby býval v kapele zůstal, nikdy by se nedostala tak daleko. O úspěchu alba svědčí i historicky první prolomení nejvyšší příčky britského žebříčku, což je jev určitě ojedinělý. Samotným IRON MAIDEN se to později povedlo už jen jednou s deskou – „Seventh Son of the Seventh Son“. Dokonce i dnes, dvacet let od původního vydání, kapela dává na trh nové verze singlů „The Number of the Beast“ a „Run to the Hills“, které dál trh i žebříčky neomylně válcují. A konečně je tu i pocta ostatních muzikantů a jejich cover verzí, nezřídka pocházejících právě z čísla bestie. Asi nejdál zašla současná progresivní hvězda DREAM THEATER. Ta před dvěma lety na koncertě v Paříži přehrála jako druhou část setu jedno kompletní album IRON MAIDEN. Hádejte které?
Jenže kapela chtěla ještě výš, což mělo zajistit a zajistilo následující album „Piece of Mind“. Album je jedno z mála v diskografii, jehož titul nenese žádná písnička. Změna byla učiněna i na pozici bubeníka, kdy za výborného Cliffa Burra přišel neméně dobrý Nico McBrain. Na výsledném soundu to ovšem moc znát není. Kapela se pevně aklimatizovala v mantinelech, které vytyčila milníkem „The Number of the Beast“. Je trochu škoda, že se novinka musela smířit s faktem, že je prostě „tím albem po Number“, což dodnes způsobuje, že se na ní hledí tak trochu s despektem. Alespoň mi to tak docela často připadá. Přitom ale vůbec není proč. „Piece of Mind“ za svým předchůdcem totiž v ničem nezaostává a není proto důvod ho nějak přehlížet. Jediné co mu chybí je moment překvapení, ale s tím už se prostě nedá nic dělat. Album tak, jak vyšlo je hodně fajn, ale pár změn bych asi udělal. Předně bych zvolil na obal artwork ze singlu „The Trooper“, který pokládám za jeden z nejzdařilejších obrázků Eddieho vůbec. To, že se na singl hodí tématicky víc, bych úplně pominul. Je prostě hezčí než všechny ostatní, tak proč ho nedát jako vlajku alba? Další věc týkající se stejně tak i předchozího počinu je seznam skladeb. Sám o sobě výborný, ale na CD jaksi…nepatřičný. Dokud alba vycházela na dvoustranném médiu, byl otvírák pro side 2, „The Trooper“ úplně v pořádku. V okamžiku, kdy se vše sesypalo na CD, je otvírací vypalovačka najednou v prostředku alba a to mi zkrátka moc nesedí. Ano, je to technický detail, ale musíme brát v úvahu, že dvojčátka „The Trooper/Aces High“ jsou nejlepší skladby kapely vůbec a nemůžou zkrátka zapadnout jen tak v prostředku alba. Uznávám ovšem, že měnit po letech zažitý tracklist by bylo asi větší zlo. Ale rýpnout jsem si prostě musel. Speciální díky patří Harrisovi za tradičně excelentní epickou kompozici „To Tame A Land“, kde lyricky zpracoval motivy z nejlepšího sci-fi románu, který jsem měl kdy tu čest číst. Není to nic jiného než legendární Duna od Franka Herberta.
A ještě jedno album nám chybí do trojlístku štěstí. Je jím už se všemi poctami přijímané „Powerslave“. Eddie se nám tentokrát transformoval do Sfingy a sluší mu to náramně. Navzdory hlavnímu proudu se však já stavím zase trochu vedle. „Powerslave“ je určitě výborné album. Ale zdá se mi, že je pro zněnu zase až moc přeceněné. Můj postoj k němu je tak trošku schizofrenní. Na jednu stranu obsahuje totální mrdy, vytočené ve všech ohledech do maximálních poloh ( takzvané „vymrdáváky“), kde kapela zcela neomylně exceluje v plné šíři. Otvírák „Aces High“ snad psal samotný bůh. Stejně tak albu sluší i titulní „Powerslave“ opravdu načichlá silnými orientálními motivy (které ovšem nejsou pro většinu hudebníků tvrdým oříškem, viz tvorba THERION a jiné). Jako totální epickou orgii tu pak na konci najdeme hymnu „Rime of the Ancient Mariner“, nejdelší skladbu IRON MAIDEN do dnešních dnů. Mistrně vygradovanou mordu, jíž prostě není v metalovém ranku rovno. Zkrátka fantasie. Smutnou zprávou je, že zbytek alba už tvoří jako protipól legendy naprostá vata. Bral bych ještě tak Harrisovu „The Duellists“, ale víc už fakt ne. Opravdu odporně vlezlá singlovka „2 Minutes to Midnight“, následovaná ďábelským tandemem „Flash of the Blade“ a „Back in the Village“ mě zkrátka nenechají spát. A stejně to asi vidí i samotná skupina, protože ty písničky na koncertech snad ani nehrála (kromě 2 Minutes…). Já ty skladby prostě opravdu nemám rád. Přijdou mi vlezlé tuctové, úplně nechutně melodické a dobré leda tak na B strany singlů. Duo Smith/Dickinson má ostatně na vytváření takhle pitomých hitů enormní talent, ale to, co předvedlo tady, je snad to nejhorší, co z nich kdy vylezlo. Nevyvážit album výše jmenovanými obelisky, zadupal bych ho bez milosti do země.
Tak, a jak to bylo s koncertními turné? Ke každé desce proběhlo jedno, tradičně už headlinerové a celosvětové. U „The Number of the Beast“ si situaci trochu ulehčím a odkážu vás do stříbřité krabičky z roku 2002, kde se pod přiléhavým názvem „Beast over Hammersmith“, skrývá nejkvalitnější záznam z turné, zabírající stopáž celých dvou CD. Záznam je to sice zvukově kvalitní, ale co do hudebního nasazení a celkové atmosféry koncertu mi přijde poněkud, hmm... sterilní. No to je možná až moc silně řečeno. Použijme tedy spíš slovo normální, nebo průměrný. Faktem totiž zůstává, že Maidni určitě umí lepší živáky. Konkrétně tady se asi hodně podepsala skutečnost, že se tu hraje ještě hodně písniček z prvního období kapely, které Dickinsonovi až tak úplně nesednou. Sám Di’Anno komentuje „své“ písničky zpívané Dickinsonem jako špatný vtip. I když „jeho“ (myšleno Dickinsonovy) písničky jsou prý znamenité. Já bych to tak tragicky neviděl, ale přesto… Di’Anno je prostě Di’Anno. Máte-li chuť na skutečný nefalšovaný bootleg shánějte nahrávku z 29. června 1982 nahranou v New Yorkském Palladium. Ale pozor, existuje asi ve třech verzích a ne všechny jsou stejně kvalitní. I ta nejlepší bohužel není až tak úplně třeskutě dobrá.
To se ovšem nedá říct o živácích ze šňůry „World Piece Tour“. Je to docela s podivem, ale právě k téhle desce existují snad nejkvalitnější amatérské záznamy ze všech alb 80. let. Proč? To mi absolutně není jasné. Zkrátka je to tak. A co víc, nejen že se ty nahrávky relativně příjemně poslouchají, ale co do živákové atmosféry si v ničem nezadají s infernem, které se má už brzy rozpoutat na Long Beach Aréně při turné k „Powerslave“. Asi nejlepší záznam pochází z 8. května 1983 z anglického Ipswiche. Obsahuje rovných dvacet skladeb včetně skvělého bubenického a kytarového sóla. Kromě notoricky známých a hraných skladeb tu najdeme i dvě chuťovky z desky „Piece of Mind“, které pak bohužel po turné nenávratně zmizely v propadlišti dějin. Jde o výbornou „Still Life“ a neméně perfektní „To Tame a Land“. Jejich poslech tedy opravdu stojí za to. Myslím, že kdyby kapela jako IRON MAIDEN sestavila playlist kostlivců podobně jako nedávno GAMMA RAY, byla by to setsakramentská bomba! Docela zajímavý je i artwork Eddieho na obálce, který se mi nezdá jako původní. Skoro bych tipnul že jde taky o amatérskou práci nějakého nadšence, ale opravdu výborně odvedenou. Takřka stejně dobrý jako Ipswitch, je už dobře zavedený Hammersmith, datovaný tentokrát na 26. května z téhož roku. Playlist i nasazení kapely je v podstatě totožné jako v předchozím případě. Jen s tím rozdílem, že je k dostání v několika různě kvalitních verzích a bývá mu často přezdíváno „10 Years Old Eddies Boys“.
Ták. A pomalu se prokousáváme k turné „World Slavery“. Tady to bude zase jednoduché, protože vyšlo na oficiálním nosiči, jako regulérní živé dvojalbum s legendárním titulem „Live After Death“, kterému se ovšem budeme věnovat až příště. Místo toho vám podsunu třešničku na dnešním dortu. Raritku rarit, jenž se datuje krátce po ukončení turné k „Powerslave“. Je to takzvané skryté představení v londýnském Marquee klubu. kde kapela vystoupila pod krycím jménem (jakým? To se mi bohužel nepodařilo vypátrat – dobrý co? :-) Pokud by někdo z vás věděl, rád se poučím.) a nic netušícím divákům vysekla třináct cover verzí takových veličin, jako B. Springsteen, Jeff Back, U2, ALICE COOPER nebo IRON MAIDEN (jak překapivé :-)). Osobně se mi něco takového moc líbí, protože to hezky vystihuje Maidní smysl pro humor. Jiná věc je to, že ty písničky už mi tolik nesedí a zvuková kvalita záznamu není zrovna úplně nejlepší. Jediné co ještě zbývá říct, je datum akce. Tedy 19. prosince 1985. Tak, dnes padla hoši a dívky. Příště se připravte na posmrtný život v Long Beach aréně, cesty časem a mrazivou Sibiř plnou dětí.