Orientujete se alespoň částečně v kouzelné spleti příběhů starých řeckých bájí? Pakliže ano, jistě pro vás není slůvko „Hydra“ důvodem pro otevření slovníku cizích výrazů. Muzikantům ze SATARIEL (neplést se SATARIAL z Ruska) však význam onoho slova evidentně uniká a na svém třetím albu prezentují Hydru výhradně jako krotkého býložravce nebo, chcete-li jinak, přítulného domácího mazlíčka a nikoli jako zatraceně nebezpečnou obludu, jejíž kariéru muselo ukončit až ostří meče mýtického hrdiny Hérakla.

Přitom před třemi roky jsme měli pádný důvod k hostině vpravdě opulentní, neb SATARIEL vydali po všech stránkách znamenitou dvojku „Phobos And Deimos“ (2002), která s neobyčejnou lehkostí fúzovala veškeré dostupné extrémní žánry a i přes nezbytnou věrnost skandinávským tradicím dokázala přinést celý kontejner svěžích nápadů. S příchodem „Hydra“ se hodně věcí změnilo, nutno ale dodat, že většinou k horšímu. Co mi na novém materiálu Švédů vadí snad nejvíce, je jeho uhlazenost a absolutní bezkonfliktnost. Tam, kde na „Phobos And Deimos“ kytary hoblovaly až ze stropu padala omítka a Pär Johansson řval tak, že nejbližší okenní tabulky prostě neměly nárok na přežití, je dnes k dispozici pouze decentní, nikoho nepobuřující a zcela standardní doom/melodic death metalový vývar. Jeden ze svých zásadních trumfů si však přesto SATARIEL dokázali uchovat - nepozbyli totiž cit pro silné a chytlavé refrény. Jistě, už to nejsou ty mocné chorály, kdy za mikrofonem vypomáhalo hrdlo Messiaha Marcolina (CANDLEMASS), ale spíš vznosné, čistě odezpívané party. Právě díky těmto zdařilým vokálním vsuvkám jsem si postupně našel cestu k několika skladbám - především zabodovaly „Be You Angel, Be You Beast“, „300 Years Old“, „Claw The Clouds“ a také úvodní „The Freedom Fall“, která začíná jako GRAVEWORM a kde Pär Johansson v refrénu zpívá téměř jako Mikael Akerfeldt (OPETH). Zvláštní směsice, co říkáte? Pokud je vám to málo, slyšte ještě utrápenou „Scattering The Timeweb“, která by bez problémů zapadla do čarokrásné kolekce „Projector“ od gothenburských průkopníků DARK TRANQUILLITY. Zbylým kompozicím alba dominují vláčné, až příliš roztahané doomové plochy, o ostřeji nabroušenou kytaru máte šanci zavadit maximálně tak v devítce „Nihil Juggernaut“, ale ani ta se na poli agresivity a nasazení nemůže měřit s vysoce energetickými skladbami z předcházejícího albového klenotu.

Nový materiál švédských žánrových alchymistů bohužel nedokázal naplnit velké očekávání, které vydání „Phobos And Deimos“ logicky vyvolalo. Pánové ze SATARIEL sice udělali rázný krok vpřed, bohužel však rovnou do slepé uličky, ze které nebude jen tak snadné uniknout. Závěrem klišovitě konstatuji, že spoléhám na jejich schopnosti a plně doufám, že se z nepříjemné situace hodně rychle dostanou vydáním další nahrávky. Společně věřme, že ta už nebude tak bezzubá a bezelstná jako je „Hydra“.