Nebudu asi daleko od pravdy, když mám za to, že tak jako trio DRACO HYPNALIS u nás hraje málokdo. Aby také ne, vždyť fušovat do technického death metalu, jemuž je škatulka „technický“ tak malá, až v sobě absorbuje vlastnosti progresivity v celé její šíři až po hraniční odlidštěnost, to si troufne málokdo. Krom několika dalších samozřejmých předpokladů je k tomu totiž nutná také jedna zásadní věc – mít na to. A to jak po muzikantské stránce, tak po stránce kompoziční, když už jsme u těch vybraných výrazů.

Až potud je to ovšem se zlínskými draky v naprostém pořádku, i když jejich zjevnou zručnost tak trochu zastiňuje absence živého bubeníka, kterého sebelépe naprogramovaný automat prostě nenahradí. Na architekturu jejich parku smrti a techniky je možno nahlížet z několika pohledů, jež jsou vpodstatě příčinou toho, že dojmy z „Weavers Of Unrest“ jsou spíše pozitivní. Prvním z nich je pohled okem melancholického snílka, kterého procítěné a správně načasované melodie (s velmi širokým rozhledem a důrazem na náladu okamžiku – viz. „Disharmonic Points...“, „Tombstones For…“ nebo „Portal For The…“) dovádí k ještě větší melancholii. Za druhým pohledem se skrývá hypnotické zírání do očí smrti, lemované kousavým kytarovým vrněním a záhrobním chropotem Lukáše (dříve bubnoval s ROMANTIC LOVE), a přestože se v něm dají najít styčné prvky s tvorbou DEATH, CYNIC či PESTILENCE, ani jemu nechybí několik výrazných a zajímavých momentů, pohříchu však zejména v návaznosti na pohled první. Třetí pohled nám nakonec promítne „Weavers Of Unrest“ z pozice jakéhosi ortodoxního futuristy, jemuž není cizí nic maximálně odkloněné od zavedených pořádků. A právě tady by (čistě teoreticky) mohl přijít problém, protože si nejsem zdaleka jist tím, že DRACO HYPNALIS zůstanou pochopeni ve všech směrech svého smýšlení a jeho převodu do hudební formy. Ostatně, po několika prvních posleších jsem byl podobnému pochopení také na hony vzdálen.        

Paradoxně toho tedy zdánlivě není mnoho, čeho je zapotřebí k úplnému proniknutí do současné filozofie DRACO HYPNALIS. Vzhledem k náročnosti stylu, kterému podali vstříc pravici, vzhledem k rozvážnosti a zanícenosti, s jakou jej dobrušují k obrazu svému (o čem jiném nakonec svědčí i povedená závěrečná instrumentálka „Coda“, zahraná v duchu klasické vážné hudby pouze na klávesy) a vzhledem k celkově poměrně dobrému dojmu z toho všeho, až možná příliš málo. Ale je to tak a já jsem proto nucen konstatovat, že své místo na slunci (pokud tedy nějaké přichází v úvahu) si kapela setsakramentsky poctivě vybojovala. Nečiní mi to ovšem nejmenších potíží.