Jelikož se na stránkách Metalopolisu o ALICE COOPEROVI ještě nepsalo, neodpustím si pojmout tuto recenzi jako velmi letmé zmapování jeho kariéry, do kterého v závěru zasadím nové album „Dirty Diamonds“.

Vincent Fournier alias ALICE COOPER (narozen v roce 1949 v Detroitu) se na scéně pohybuje již více než 35 let. Už na umělecké akademii ve Phoenixu, fascinován divadlem a surrealismem obrazů Salvatora Dalího, toužil po spojení hřmotné rockové muziky s vizuální divadelní složkou. Spolu s několika kamarády založil blues´n ´rockovou kapelu, které dal dívčí jméno, jež bylo členy kapely vyvoláno při jedné okultní seanci. Jednalo se prý o dívku v 17.století neprávem obviněnou z čarodějnictví a posléze upálenou. Nekonečné koncertování po špinavých barech na středozápadě, trmácení se v špinavé dodávce, ústrky, špatné kritiky (označení „nejhorší americká rocková kapela“ nebyly vyjímkou), to byly začátky ALICE COOPER (až do roku 1974 se tak jmenovala celá kapela, po osamostatnění jejího frontmana Vincenta Furniera tento přijal jako sólista jméno ALICE COOPER za své). V roce 1970 přišly první úspěchy, deska „Love It To Death“ produkovaná Bobem Ezrinem obsahovala první velký hit „I´m Eighteen“. V té době již měli ALICE COOPER  nálepku průkopníků horrorové show a svými nespoutanými koncerty, na kterých zněla na tehdejší dobu tvrdá hard rocková hudba obohacená o všemožné (dnes již úsměvné) teatrální scénky, si získaly velkou popularitu. Alba jako „School´s Out“ (1972) či „Billion Dollar Babies“ (1973) patří dodnes k zlatému fondu americké rockové historie. Slavné období tenkrát v roce 1975 (to již bylo po rozchodu s jeho mateřskou kapelou) ALICE COOPER zakončil koncepčním a téměř „muzikálovým“ albem „Welcome To My Nightmare“, které se stalo jeho nepřekonaným bestsellerem. Jak už to tak bývá po období úspěchů následuje téměř vždy úpadek (v jeho případě nejen umělecký), a tak na dalších 10 let jeho záře ochabuje. Přestože stále vydával alba, z nichž třeba „From The Inside“ (78), které je  inspirované Cooperovým pobytem v léčebně, nebylo vůbec špatné, navázat přetrženou nit se nedaří.

Zlom nastal v roce 1986, kdy znovu střízlivý a vyléčený hbitě naskočil na tehdejší glam rockovou vlnu kapel z L.A. a svým na polovinu 80-tých let moderně znějícím albem „Constrictor“ dal jasně nasrozumněnou, že se s ním stále ještě musí počítat. Hitem č.1 se stala skladba „He´s Back“ složená pro soundtrack k jednomu z dílů horroru „Friday 13th.“. V následujícím roce přichází s o něco tvrdším albem „Raise Your Fist And Yell“, na kterém mistrovi, taktéž jako na albu „Constrictor“, sekunduje kytarista Kane „Rambo“ Roberts, jehož hra přispěla k modernizaci celé COOPEROVI tvorby. Poprvé a do alba „Brutal Planet“  naposled, se zde v souvislosti s jeho hudbou dá hovořit o škatulce „heavy metal“. Definitivní trefa do černého přišla až na sklonku 80-tých let, kdy pod dohledem hit-makera Desmonda Childa a za spolupráce Steva Vaie, Joe Satrianiho a členů BON JOVI nahrál své nejúspěšnější album „Trash“ obsahující hromadu hitových singlů ( „Poison“, „House Of Fire“ nebo „Bed Of Nails“). V roce 1991 následuje neméně zdařilé „Hey Stoopid“, na jehož realizaci se pro změnu částečně podílí i členové GUNS N´ROSES a MOTLEY CRUE. O 3 roky později se s méně pompézním albem „The Last Temptation“ vrací ke svým syrovějším hard rockovým kořenům. Toto album je vlastně pokračováním příběhu „Welcome To My Nightmare“. Zajímavý koncept se však neshledal s takovým zájmem jako alba předcházející, a tak byl čas na delší odpočinek. Inspirován tvrdostí „nových“ amerických kapel vrhá až v roce 2000 své dosud nejtíživější dílko „Brutal Planet“, po němž o rok později přichází jeho pokračování v podobě „Dragon Town“. Příklon k tvrdosti však riskoval tak napůl. Přestože zejména první z obou nahrávek osobně považuji za povedenou, konkurovat mladším kapelám se COOPEROVI nedaří. Jeho zastaralý způsob zpěvu udržuje i jeho nejtvrdší nahrávku v kontaktu s prakticky stále konzervativním hard rockem. V roce 2003 bohužel přichází vlažný návrat ke kořenům v podobě „The Eyes Of Alice Cooper“ a letos máme co do činění se stejně zaměřeným albem „Dirty Diamonds“.

Dlouholetí příznivci ALICE COOPERA jsou možná jedinou skupinou posluchačů, kterou by novinka „Dirty Diamonds“ mohla nějakým způsobem hlouběji zasáhnout, protože album nabízí typický styl, kterým se COOPER prezentoval v 70-tých letech. Působí však kompaktněji než předešlé dílko „The Eyes Of Alice Cooper“, je přirozenější, dodělanější,  propleteno americkým rockovým tradicionalismem. Ne tolik rozhárané a poslepované. I když si skladby udržují osobitost není zde pro experimenty místo. Nalezneme na něm jak rychlejší rockové pecky („Steal That Car“), rozjuchaný glam („You Make Me Wanna“), povedenou baladu („Pretty Ballerina“), nudné skoro country („The Saga Of Jessy Jane“), ospalé avšak kouzelné boogie („Zombie Dance“) a tajemnou titulní skladbu („Dirty Diamonds“) plnou dechových nástrojů.