OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Banda tohoto jména mělo doslova a do písmene raketový start, neboť se pyšnila přízviskem all-star. Popravdě, jejich Chapter One bylo lehce nadprůměrným hevíkovým zářezem, sice s hvězdnou soupiskou (připomeňme Mika Terranu a Chrise Cafferyho), ale i když bábě přiděláte trysky, Grippen z ní není. Druhé kapitole jsem se pro jistotu vyhnul a tak zakopávám až o třetí.
Z hvězdného tělesa se stal čistě německý kvartet velice schopných muzikantů, doplněných o hostujícího klávesáka Dona Aireyho (ex-OZZY OSBOURNE) a zdá se, že METALIU řidší hvězdné nebe jde jenom k duhu. Úvodní blok skladeb však nečrtá kontury ničeho monstrózního, spíše se jedná o pěkně řídký odvar s podivným chuťovým ocasem. Všechno započíná patřičně heroické intro s patetickým ženským recitálem a maršovým podbarvením, které následně přeroste v titulní flák Revenge Of Tizona. Nebudeme si nic namlouvat. Když si odmyslíte excelentní sound, který disponuje absolutní vyvážeností a plasticitou, zbývá už jenom prapodivně křečovitý hevíkový riff bez hlavy a paty, plus refrén-hermafrodit, odzpívaný na hranici výškových možností jinak suverénního Henninga Basseho. Entreé do dalšího fláku In The Name Of Blood obstarává mrmlající basa a mocné klávesové hradby, zkrátka Kiss Of Judas verze 1200. To jste jim pane Tolkki neměl dělat, oni by na to určitě časem přišli také... Skladba samotná je velice slušně nakopnutá, vydařil se refrén s křiklavými sbory, které imitují „vorióry“ MANOWAR. No, kdož jsi bez viny... Znáte to, ne? Votana Votanoviče by dozajista potěšil svěží výplach Rasputin, ukrytý pod číslem tři. Divé výjezdy kytar, vícehlasné bridge a konečně pořádně chytlavý popěvek v refrénu, jen očekávaný rusofilní motiv nepřichází. Stoupající úroveň Hero Nation potvrzuje úsečný flák Odin´s Realm s pořádně ostrými záseky kytar a zvonivým klapkostrojem. Refrén chytře propojuje vláčnější náběh s pádnějším frázováním. Pic kozu do vazu.
Accused To Be A Witch rovná se drsný vypalovák ve středním tempu s refrénovým echem Basse – řvoucí sbor. Byli jsme před ním, budeme i po něm. Zato první dynamit v trenkách – Throne In The Sky. To je nadržený speed metalový samec, který chytne a nepustí. Není to žádná věda, prostě dva kopáky, proklatě rychlý riff a vykřičené sbory. Stejné říjení přivodí speedařům následující hymnus Odyssey, který disponuje skvělým kytarovým motivem a velice ponurými chóry. Sošná potemnělá pecka! Fate Conqured Power a na scéně konečně i nepostradatelné hammondky. Kvalitní hopsačka, ale úroveň klesá. Balada Infinite love je velice zdařilým zhudebněním shakespearovského tématu „dvé milenců veronských“. Chytlavý a něžný duet kontra ponuré, perkusemi zamračené spodky. Cajdák s vlastním ksichtem! A Hero Nation zakončujeme hymnou, zovoucí se Hero Nation. Jak prozaické! Heroické sbory, čertovsky chytlavá melodie, kvalitní zpěvný refrén na rozloučenou. A aby nikdo nemohl mrmlat, tak navrch dostáváme ještě utajený bonus Heart Of The Tyger, což je kytarová verze klavírního opusu na počest jakéhosi gloriózního boxerského šampióna. Kvalitní, nadupaný, klavírem a fanfárami ověšený, hard rockový kus, říkající si o místo v nějakém hollywoodském „boxing-movie“.
Tak vida, pak že patos a klišé musí být jenom pro zlost. Stačí instrumentálně nadaní kovkopové, trocha ocelových polibků můz a máme kvalitní Metaliánský počin, který libě zavoní všem fandům kovové tíže a proklatě rychlé melodiky.
P.S. Pokud ve Vás název alba budí podezření, že se jedná o anální sondu bohatého strýčka Sama a jeho neohrožených robat, buďte bez obav. Název se úzce dotýká textů, které pojednávají o mytických a bájných hrdinech. Takže žádní NYhasiči a NYpolicajti...
Tak vida, pak že patos a klišé musí být jenom pro zlost. Stačí instrumentálně nadaní kovkopové, trocha ocelových polibků můz a máme kvalitní Metaliánský počin, který libě zavoní všem fandům kovové tíže a proklatě rychlé melodiky.
7,5 / 10
Mathias Lange
- kytara
Lars Ratz
- basa
Henning Basse
- vokály
Michael Sounso
- bicí
1. Source Of Souls
2. Revenge Of Tizona
3. In the Name Of Blood
4. Rasputin
5. Odin's Spell
6. Accused To Be A Witch
7. Throne In The Sky
8. Odyssey
9. Fate Conquered the Power
10. Infinite Love
11. Hero Nation
Hero Nation-Chapter Three (2002)
State Of Triumph-Chapter Two (2000)
Millenium Metal-Chapter One (1999)
Vydáno: 2002
Vydavatel: Massacre Records
Stopáž: 57:52
Produkce: Lars Ratz
Studio: Tornado Studios (GER)
-bez slovního hodnocení-
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.