Už je to nějaký ten čas, kdy se k nám do redakce dostala (prostřednictvím našeho redakčního zásobovače z úrodného kraje, kde Pepové sami skáčí na gril) ochutnávka z dalšího sólového projektu čím dál viditelnějšího pěvce Jorna Landeho - píseň „My Own Way“. Zlaté norské hrdlo sice tenkrát ještě pělo osamoceno, ovšem jinak mělo polovinu zátěže elegantně přehrát dalšímu výstavnímu hlasu, který svými hlasivkami běžně podpírá rychlopalné střelce ze SYMPHONY-X. Ano, druhým do lízaného mariáše měl být americký bourák Russell Allen a už jen konfrontace obou pánů zpěváků musela míru těšení na plnohodnotné album, které se pod lapidárním názvem „The Battle“ objevuje právě v těchto zářijových dnech, vybudit pěkně na maximum.

Již zmiňovaná píseň sice pod slunce našeho dekadentního světa nepřinesla zhola nic nového, ovšem příhodný hlavní motiv, skvělá melodie v refrénu a jistá a dostatečně razantní instrumentace z ní vykouzlili květinku takové přítulnosti, že počet znovumačkaného tlačítka „play“ bych na prstech všech končetin asi těžko spočítal. A přitom nešlo o nic jiného, než o prachsprostý heavy rock. Jenže, někdo zkrátka umí a když všechno zapadne na své místo, mohou se dít věci. Zůstávalo tu však jedno negativum, či spíše obava. Může se podařit poskládat celou dlouhou stopáž nastávající „Bitvy“ podobně silnými momenty? Nedojde skladatelům předčasně dech?

A nutno hned vzápětí přiznat, že se obavy bohužel do puntíku naplnily. S prvním poslechem přišel toužebně očekávaný okamžik a vzápětí následoval propad do hluboké skepse. Tohle že má být ten spasitel? Ta zuřivá bitva dvou pěveckých světů? Tenhle usmrkanec, který pod nastrčeným kabátkem moderního heavy rocku schovává uňouňaný kapesník okresního Don Juana z tanečních zábav? Pravda, s každým dalším poslechem se výsledný dojem přece jenom narovnával. Smutnou pravdou sice zůstal fakt, že „My Own Way“ trčí mezi ostatními skladbami jako bílá růže uprostřed prasečáku, ale mezi vší tou močůvkou občas zkusmo vystrčí hlavičku i pár chudobek. Tak kupříkladu hnedle ta první - „Another Battle“ - dodá rozumně melodický refrének, kde se oba páni slavíci předhánějí a ve kterém jasně kraluje přesně mířená „odpovídačka“ mistra Allena. Ani hlavní motiv třetí „Wish For A Miracle“ není marný, byť refrén už přece jen mírně zadrhává., docela slušná se jeví pátá „Come Alive“, a jediná, která se blíží šikovnosti „My Own Way“ má číslo šest a titul „Truth Of Our Time“. Tendenční patinu tanečního parketu jí sice nikdo nemůže odpárat, ale stěžejní sólíčko je dostatečně chytlavé a ve spojení s příjemným refrénem se alespoň dobře poslouchá. Ještě něco slušnějšího? Možná desátá „Where Have The Angels Gone“ se startem ala STRATOVARIUS, možná něco úryvků z dalších skladeb, ale jak už jsem psal, převládá despekt. Možná budete oponovat, ale schválně si zkuste odmyslet suverénní hlasové projevy a dosaďte namísto nich zástup pěvců tuzemských zábavových špiček. Možná se budete divit, jak by jim většina materiálu slušela.

Zdálo by se to jednoduché - dejme dohromady dva výstavní hlasy, připravme příjemnou desku plnou hard rockového hitmakerství a máme vyhráno. Jenže ouha, takhle kvalitní zpěv sice zachrání kdejaký lapsus, ovšem ani ten není samospasitelný bez dostatečně kvalitního materiálu. A ten, krom již vyjmenovaných výjimek potvrzujících pravidlo, kotouček „The Battle“ zkrátka neobsahuje. Je mi líto, ani nevíte jak.