S počasím to v sobotu ráno nevypadalo zrovna nejlíp. Každou chvíli poprchávalo a ten největší mrak se držel přímo nad táborským areálem. Nakonec však všechno dopadlo přesně naopak. Kolem druhé odpolední, poté co jsme se vrátili z obhlídky asi z 2 km vzdáleného města, už sluníčko pořádně žhavilo. Na hlavní scéně hrála zrovna se svým doprovodným bandem LENKA DUSILOVÁ, a tak jsem si její zhruba padesátiminutový program složený zejména z pomalejších písniček z obou jejích sólových alb rád poslechl. V paměti mi zůstaly skladby „Vánice“ a „Tělo“. Došlo i na jednu ukázku z na podzim připravovaného třetího alba.

Jelikož na hlavní scénu přicházejí PRIESSNITZ, kteří mě zanechávají chladným, odcházím na menší scénu obhlídnout pražské pop-punkery LETY MIMO. Svižný moderní rock zakládající si na výrazných refrénech a automaticky přesných bicích, dodávajících skladbám až taneční ráz je stručná charakteristika této pražské trojky. Po ní přicházejí ALBION z Aše, kteří čerpají z odkazů britské rockové školy. Jejich umírněná prezentace postrádá výraznější moment překvapení, a tak jsou i přes pro mne blízké stylové zařazení velmi nudní. Na hlavním pódiu už dovádějí vtipálci WOHNOUT, kteří prezentují výběr svých největších hitů. Samozřejmě „Gramofon“ a „Shnilá ryba“ nemohou chybět.

Němečtí SLUT na hlavním pódiu mne velmi příjemně překvapili zajímavým křížením stoner rocku ve stylu QUEENS OF THE STONE AGE s emotivně nabitým atmosférickým ostrovním rockem, který prezentují např. MUSE a RADIOHEAD. SLUT měli co se kytarové práce týče nejblíž právě ke QOTSA, naopak mrazivé klávesy a plačtivý zpěvákův výraz připomínaly spíše druhé dvě jmenované kapely. Po průzkumu internetu zjišťuji, že tato sympatická kapela má za sebou již 5 studiových alb a množství singlů. Zajímavostí je, že s českou KHOIBOU společně sjezdili své poslední evropské turné. Vystoupení SLUT se trochu kříží s koncertem strakonických emíček LANDMINE SPRING na malém pódiu, přesto několik skladeb stíhám. Natlakovanému koncertu jihočechů vévodí titulní skladba z jejich posledního alba „Love With A Silver Spear“.

Vystoupení KHOIBY se shledalo s velkým ohlasem a z přítomných českých kapel patřilo k úplně tomu nejlepšímu, co mohl festival LOVE PLANET nabídnout. Šlo povětšinou o pomalé skoro až ambientně střižené skladby, prošpikované čirou elektrikou, zdobené fantastickým hlasem Emy Brabcové, ze kterého až mrazilo v zádech. Když zmíněná zpěvačka zpustila svoje bjorkovsky frázované „…I Don´t care…“, které se neslo nad planinou táborského aeroklubu, bylo mi jasné, že tady se děje něco hodně, hodně zajímavého. Pražská KHOIBA podle mne patří mezi nejžhavější tuzemské kandidáty pro velký průlom na západní trh.

Následuje mnohými netrpělivě očekávaný koncert finské APOCALYPTICY, který se nakonec setkal s velkým ohlasem. Ano, Finové předvedli strhující show skládající se jak z coververzí METALLICY („Seek And Destroy“, „Master Of Puppets“, „Enter Sandman“) a SEPULTURY („Inquisition Symphony“), tak z vlastního repertoáru („The Path“, „Bittersweet“). Vytrvalé potřepávání hlavou, vyplazované jazyky, divoké škleby, metalové pózy, paroháče - to vše provázelo jediný metalový koncert na táborském letišti. Jednu věc jsem si však při jeho sledování uvědomil a sice, že mě tato hudba už vůbec nebaví poslouchat, natož pak se na podobná vystoupení koukat.

Domácí SUNSHINE, které do popředí zájmu u nás vystřelilo letošní skvělé album „Moonshower And The Razorblades“ začali po zhruba 30-ti minutové pauze vyhrazené na přestavění pódia pěkně z ostra. Úvod obstarala nervní „Insomniac“ z předposledního alba „Necromance“, následovaná temným rifforama „Miss Kkarma Kkoma“ a snad nejtvrší skladbou novinky „Bad Religion“ s nasamplovaným Trickyho hlasem, která byla baskytaristou Amakem věnována domovskému městu Táboru. Diváci aplaudují, koncert skvěle graduje a já zapomínám na své obavy z toho, že to dnes SUNSHINE zvyklým na klubová vystoupení na takto velkém pódiu nevyjde. Bohudík vše dobře dopadlo. Kayova sebranka pokračuje ve velkém stylu, a tak na řadu přicházejí „Lower Than Low“, „Victoria´s Secret Blackmail“ a „Victim Is Another Name For Lover“ - stěžejní to věci novinky. Při dalších skladbách, a sice netradičně zařazené „Never´s Always Never“ (tuto píseň na jarním klubovém turné SUNSHINE jako jedinou z nové desky nehráli) a rozjuchané „Lets Have Hips Talk“, se nevyhnu menšímu konfliktu s v prvních řadách příliš dovádějícími kloučky. Nemám nic proti pařícím fans, ale když někdo bezohledně loktuje celé okolí na koncertě SUNSHINE a ještě k tomu vypadá jako Tomáš Savka, nemohu si zkrátka pomoci. Celou show zakončuje jako již tradičně klasika „Velvet Suicide“.

Na Dance stage zatím vrcholí natřískané vystoupení elektronických guru MOIMIR PAPALESCU AND THE NIHILISTS a já jsem znovu příjemně překvapen, jak tato velká scéna jejich strojovému kraut rocku svědčí. Zvukově natlakovaný koncert popoháněný aparáty hlavního aktéra zdobí afektovaný projev zpěvačky Sonjy, která sebou škube jako mechanicky porouchaná hračka. Její dětský hlas tvoří skvělý kontrast k temným beatům a hlubokému vokálu avantgardního kytaristy Hanka Manchiniho. Pro mne vedle SUNSHINE a KHOIBY nejlepší česká kapela festivalu.

Hlavní hvězdou celého podniku byl pochopitelně NICK CAVE se svou kapelou THE BAD SEEDS, který se na sklonku loňského roku představil zajímavým dvojalbem „Abatoir Blues/The Lyre Of Orpheus“ a z toho v Táboře čerpal nejvíc. Rozlehlá scéna, na kterou se odzadu vešly dvě bicí soupravy i s trojicí doprovodných zpěvaček a jedním zpěvákem, pojala i dvoje piána na bocích, před jedním z nichž pařil hbitý houslista. Mezi tímto vším se našlo místo i pro kytaristu a baskytaristu, v popředí pak stálo bokem k hledišti Nickovo piáno, které při koncertě využíval jen sporadicky. Zatímco obsluha pódia před koncertem rozdala na místa všech hráčů minerálky, na Nickovo piáno byl položen popelník, kávička a sklenka, do které hbitý pomocník nalil červené. Jak už jsem zmínil, hrálo se zejména z posledního dvojalba, a tak byl koncert zahájen jak jinak než divokou „Get Ready For Love“, po které přišly na řadu ještě „Hiding All Away“, „There She Goes, My Beautiful World“, „Abatoir Blues“ a „O Children“. Tyto novinkové skladby byly pochopitelně prostřídávány s klasikou, tedy např. „Red Right Hand“, „Tupelo“, „Deanna“, skvěle gradující „The Mercy Seat“ a pro mne vrcholnou „The Weeping Song“. Mistr mezi divokou gestikulací kouřil jednu cigaretu za druhou, ale na ovlivnění výkonu to znát nebylo. Koncert byl prostě dokonalý a to už jak po stránce zvukové tak co se týče výběru skladeb. Přestože ve většině případů šlo o pomalejší písně, bylo celé vystoupení neuvěřitelně energické. Přídavek obstarala památná „Do You Love Me?“.

Co závěrem dodat? Snad jen, že už teď se těším na další ročník LOVE PLANET, neboť nejen co se týče výběru kapel, ale i ve všech ostatních směrech byl tento festival tím nejdokonalejším, který jsem kdy u nás navštívil.