Popravdě řečeno, není v současnosti těmto Švédům moc co závidět. OPETH se řadí do skupiny vzácných kapel, kterým se podařilo výrazně oživit zatuchající metalové vody a získat si respekt a uznání i mimo do sebe uzavřenou komunitu vyznávající tento hudební žánr. Očekávání každé další nahrávky jsou tudíž obrovská a každý pochopitelně žádá tu nejvyšší kvalitu. Už před vydáním "dvojalba" „Deliverance“ (2002) a „Damnation“ (2003) stála kapela na významném rozcestí. Bylo jasné, že druhá zmiňovaná poloakustická deska je pouze odbočkou do neprobádaných vod nemající dalšího pokračování. OPETH tedy hodlají i nadále zůstat u toho, co jim vždycky šlo nejlíp. Kombinování tvrdých kytar, brutálního vokálu s jemnými akustickými plochami a ve svém počínání chtějí na novinkové nahrávce absorbovat ještě více hlavně artrockových vlivů.

Tentokráte už jako pětice (regulérním členem ansáblu se stal klávesák Per Wilberg) jsou tady OPETH  poosmé a z mého pohledu se jedná o desku nejočekávanější. Jak již bylo předesláno, skupina nyní stojí před rozhodováním o své další budoucnosti a zvolit ten správný směr možná pro ní nikdy nebylo těžší. Úvodní kompozice „Ghost Of Perdition“ však hovoří spíše o opaku. Na poměry OPETH vcelku standardní skladba nepostrádající všechny uvedené atributy tvorby těchto Švédů. Začít album písní s nástupem klasického brutálního chropotu je možná dobré pro konzervativního fanouška, ale nás ostatní - očekávající něco neotřelého - spíše jímá hrůza. Není však potřeba házet flintu do žita, neboť OPETH si své momenty překvapení připravili i pro „Ghost Reveries“ a to je to nejpozitivnější zjištění, ke kterému jsem při mnohonásobném poslechu novinky dospěl.

Hned v následující „The Baying Of The Hounds“ potěší příjemný zvuk hammodek a nepochybně i mnohem větší množství náladotvorných prvků. Mezi nejvydařenější momenty řadím úvod třetí „Beneath The Mire“, kde je lehce orientální klávesový motiv vystřídán krátkou a nádhernou kytarovou melodií. Tohle jsou typičtí OPETH, avšak ve znatelně novém kabátku. I v dalších skladbách si Åkerfeldtovci zachovávají svůj typický rukopis, který se snaží osvěžovat hlavně lehkou infiltrací vlivů artrocku, nebo třebas i blues. Nedá se říct, že by si kapela už vystřílela všechny náboje, ale i přesto, že se album dostává pod kůži jen velmi pomalu a v současné době už ani zdaleka nejsem z jeho obsahu tak rozmrzelý, jako po prvním poslechu, se však nemohu ubránit několika pocitům. Tyto pramení hlavně z faktu, že na typický styl OPETH začíná i přes zjevnou snahu o jeho renovaci pomalu padat prach a nepochybně jsem, asi jako většina fanoušků kapely, jejich minulou tvorbou smlsaný.

Budu se však snažit být maximálně objektivní, takže nemohu popřít fakt, že „Ghost Reveries“ se asi stěží stane klenotem diskografie OPETH, ale na druhou stranu nehodlám popírat její kvality. Nachází se na ní totiž příjemné a povedené písně s bohatým a pestrým aranžmá, jejichž poslech se, stejně jako tomu bylo i v minulosti, stane příjemnou záležitostí. Kapele se myslím podařilo dokázat, že na TO ještě pořád má a že ji v žádném případě nesmíme zařadit do kategorie vyčpělých dinosaurů. Za tohle si OPETH velmi vážím.