Firma Victory Records se dnes dostává do pozice velkého vydavatele nejen díky množství desek, které vypouští do světa, ale především pro zajímavost a stylovou otevřenost skupin, které si bere pod svá křídla. Vrcholem nestandardní kvality tohoto labelu se z mého pohledu stávají BETWEEN THE BURIED AND ME, kteří už na minulých albech přesvědčili, že nejsou žádnými turisty spořádaně pochodujícími po vyšlapaných pěšinách, ale že se mnohem více podobají zarputilým prospektorům, hledajícím svoji zlatou žílu i v místech, kde by se o to pokoušel málokdo.

Jestliže minulá deska těchto Amíků byla řekněme hůře vstřebatelná, současný materiál se posunul do stravitelnější a přístupnější roviny, takže pokud z minulého alba šílelo jen pár „zvrhlých“ nadšenců, teď už mají BETWEEN THE BURIED AND ME šanci obstát i u mnohem širšího okruhu posluchačů. Onen mnou zmiňovaný posun vpřed je citelný nejen v promyšlenější a posluchačsky uchopitelnější poloze agresivních výbuchů, ale především v zásadní proměně rockově laděných částí. Zatímco dříve se rockově odlehčené pasáže pohybovaly kdesi v naivních brit poprockových prostorech, na albu „Alaska“ jsou tato místa posunuta až kamsi do art a progress linek. Celkově pak materiál dostává, oproti značně roztržitým a ztřeštěným minulým albům, jistou uhlazenější podobu, stále se ve velké míře vyskytují pasáže mísící prasácky rychlé HC úprky a deathové riffovačky s MESHUGGAH rytmikou a opět se objevují i paralely s DILLINGER ESCAPE PLAN, vše je však méně kontrastní a přechody mezi stylově nesourodými pasážemi mají jaksi obroušené hrany. Avšak neztratila se tím potřebná zdánlivě nekontrolovatelná živelnost, která dělá z hudby BETWEEN THE BURIED AND ME mimořádný originál, materiál ovšem působí mnohem propracovaněji a třeba právě z rockových pasáží je znát opravdu kvalitní instrumentální práce.

BETWEEN THE BURIED AND ME udělali krok vpřed, ale důležité je, že se tímto posunem nezpronevěřují svému krédu kontrasty posedlých úchyláků, kteří se nebojí střídat prasopal sekanice s melancholickými rockovými pasážemi. V recenzi na minulé album jsem si dovolil několik kontroverzních a snad opravdu trochu krkolomných přirovnání. Nezpronevěřím se tomuto přístupu tedy ani teď a kromě srovnání s DILLINGER ESCAPE PLAN, MESHUGGAH a TEXTURES vyslovím i jména jako PORCUPINE TREE nebo DEVIN TOWNSEND. Tyto paralely se sice objevují pouze v určitých místech desky a přirovnání pokulhávají díky osobité nekonformnosti, se kterou BETWEEN THE BURIED AND ME prezentují některé i méně překvapivé motivy, ale já to tak prostě cítím. Hlavní srovnání se samozřejmě nabízí především s DILLINGER ESCAPE PLAN, kteří na svém albu „Miss Machine“ také značně „zpřístupnili“ svoji hudbu, a i TEXTURES mají díky své tvorbě plné kontrastů k materiálu alba „Alaska“ blízko. Přesto si dovolím tvrdit, že BETWEEN THE BURIED AND ME jsou možná trochu překvapivě o kus dále, jejich hudba svojí uřvanou razancí a ostrým škuboriffováním v ničem nezaostává za zmíněnými konkurenty, avšak melodický prvek je zde mnohem výraznější a kontrasty rozdílně pojatých pasáží jsou mnohem hlubší, místy mám pocit jako by uprostřed rozbouřeného pekla hostovali umělci typu PAIN OF SALVATION. Bláznivé? Ale nikoli, jen těžko uvěřitelné. Přičtěme k tomu i mnohé další oživující elementy, jakými jsou například nenadálé, uprostřed nářezů do ticha „probublávající“ basové linky (třeba ve skladbě „Breathe In, Breathe Out“). Ze všech těchto důvodů je „Alaska“ deskou, které se zdráhám nedat absolutorium.

BETWEEN THE BURIED AND ME jsou skupinou, které prorokuji velkou budoucnost (pokud se samozřejmě na své cestě nezastaví a nezamrznou v nějaké stagnaci), někde hluboko ve mně dokonce třímá naděje, že by se nám mohla rodit jedna dnes tak ojedinělá kontrastně vybočující legenda a nevylučuji ani, že tito draví sekerníci, bourající bez zábran stylové hranice, jednou skončí někde ve vodách moderního art rocku a i tam budou schopni se postarat o pěkný průvan.