Maličký prostor uvnitř strahovské vysokoškolské koleje číslo sedm zas jednou praskal ve švech a celá panelová stavba se tak otřásala v základech. Ne, že by na to nebyla zvyklá, ale vystoupení amerických UNSANE muselo být i na sedmičkovské hc a punkové poměry velmi silné kafíčko. New Yorkskému triu právem náleží místo mezi legendami subžánru zvaného noise rock, čehož velmi pádný důkaz je i novinkové krvavé album „Blood Run“. Jeho recenzi jste si na našich stránkách mohli přečíst nedávno, teď nastala chvíle pro jeho živou prezentaci…

K odkazu tvorby UNSANE se kromě jiného hlásí i pražští LYSSA, tudíž nebylo divu, že čest předskakovat americkým veteránům náležela právě jim. Partu kolem Petra Somogyiho jsem v poslední době viděl už několikrát a i přesto, že jejich tvorbu lze s úspěchem považovat za originální, těžko se mi hledají další nové přívlastky a přirovnání, kterými bych jejich styl dokázal ještě podrobněji charakterizovat. Ponechme tuto otázku stranou, koneckonců výstižný výklad přibližující muziku této trojice najdete v Thornově recenzi debutní desky „Amoral“. Výhradně z písní právě aktuálního alba byl složen i tento set, který jen potvrdil stoupající křivku kvality živých vystoupení LYSSA. Opět to mělo šťávu, energii, nasazení a skvělý drive, tentokráte s možná ještě lepším zvukem, než na nedávném Silver Rocket Summer Saga. Skladby jako „Superhombre“, „Zobák dravce“, „Mahátma Grandi“ a hlavně maximálně „vyhoblovaná“ „Neklid“ jsou v koncertním podání ještě syrovější a brutálnější. Vsadím se, že až LYSSA uvidím příště, což bude nepochybně zanedlouho, budu moct své slova chválit ještě znásobit.

Po nezbytné zhruba půlhodinové pauze, za neustálého pořvávání jednoho individua stojícího v přední řadě, přicházejí UNSANE jako ta pověstná velká voda, aby započali svému více než hodinovému nezřízenému řádění. Tentokráte ani nevadil poměrně přehulený zvuk, neboť o pořádné decibely si tvorba této trojice přímo říká. Riffy ostré jak žiletky za zvuku podlazené basy protínaly potem prosycené ovzduší strahovské sedmičky a expresivně ukřičený vokál Chrise Spencera zněl jako posledním zoufalý výkřik před definitivním koncem v krvavé lázni, přesně jak je to vyobrazeno na fotografii zdobící vnitřek bookletu posledního alba „Blood Run“. Z něj také zaznívá většina skladeb vykazujících v živém provedení snad ještě více zničující efekt. V mezihrách se předvádí i tlučmen Vinny, který s přehledem dokazoval, že své škopky dovede náležitě zkrotit a ochočit. Dobrá nálada se z pódia přesunula i do prostoru pod ním (no spíše před ním) a rozdováděné publikum místy nevědělo co se sebou. Na tomto místě je „divočina v kotli“ již pravidlem, ale tohle místy přesahovalo i tradiční meze.

UNSANE hrají přesně ten druh hudby, nad kterým zvyknou mnozí rádoby fajnšmekři, vyznavači hudebních přearanžovaností a posluchači s kalkulačkou v ruce ohrnovat nos a popravdě se dají mnohé jejich důvody pochopit, ale já osobně jsem velmi rád, že takovéto bandy existují a že mají i své nemalé publikum. Tímto pochopitelně nechci tvrdit, že UNSANE drhnou tříakordové jednohubky. Na to je jejich muzika až příliš rafinovaná a schopná. Chtěl jsem jen říct, že je dobře, když někdo dokáže zaujmout i opačným hudebním přístupem, kde na prvním místě je energie a atmosféra a když se umí dobře drhnout, je to jen devíza navíc. Koneckonců nejlépe to vystihnul bicmen Vinny Signorelli – „Technicky možná stojíme za hovno, ale ta energie v tom kurva je, ne?" K tomu kromě souhlasného pokývaní snad není více co dodávat. Velmi dobrý koncert!