Mám ten dojem, že festivalové záležitosti typu Fantasy Metal Festu pořadové číslo 3, jenž se odehrál první zářijovou sobotu v areálu pardubického koupaliště „Cihelna“, mohou být za jistých okolností dokonalým protipólem obrovských masových akcí typu Masters Of Rock či Wacken Open Air apod. Stačí prakticky jedna jediná věc, aby si je člověk mohl vychutnat až do dna, a tou je naprostá oddanost hlavnímu hřebu večera (jímž byli protentokráte němečtí heavy metaloví nestoři GRAVE DIGGER). Krom toho, že v takovém případě uvidíte své oblíbence živě, nemusíte se navíc mačkat v žádném tisícovém davu, všechna vystoupení (včetně headlinerů) se dají bez nějaké tlačenice či rizika zranění absolvovat přímo pod pódiem nebo kousek od něj (záleží na vkusu každého, čítajícím i zohlednění zvukových poměrů) a problémem není ani zdolávání vzdáleností k občerstvení či vynechání některé z předskakujících kapel, pro něž se svět rozhodně nezboří. Nechci samozřejmě, aby má slova vyzněla jako nějaká antireklama na výše uvedené megafestivaly, nicméně je fakt, že jsem si Fantasy Metal Fest v popsané podobě opravdu užil a to už podruhé (předloni proběhlo v podobném duchu na stejném místě vystoupení BLIND GUARDIAN).

O svižný úvod celého dostaveníčka se úderem čtrnácté hodiny odpolední postarali relativní nováčkové na poli tuzemského power - thrash metalu ELYSIUM a ukázka jejich tvorby, zvěčněná na aktuální nahrávce „Curiosity“. Seč se však zpěvák Martin Kočí (navlečený navzdory pětadvaceti stupňovému vedru v dlouhém koženém kabátě) snažil, nebylo jim předurčeno rozhýbat zatím stále se ještě scházející metalové publikum (finální součet zněl na 400 platících), a tak se po solidním výkonu rozloučili stejně rychle, jako svůj set zahájili i střídající smrtonoši FROM BEYOND. Ti ovšem upoutali jen hlavami zahalenými v tmavých kapucích a cover verzí „Children Of The Grave“ (BLACK SABBATH), neboť jejich hustý a v drtivé většině ve středním tempu valený death metal bez dalšího přikrášlení (první oficiální album kapely s názvem „Endtime“ vyšlo letos) po dvou skladbách začal nudit a nudil až do okamžiku, kdy kapela opustila pódium.  

I proto jsem se snažil zaměstnat něčím trochu více zajímavějším, až můj zrak zabloudil vlevo za pódiovou konstrukci, kde jsem u tmavě modré Škody Octavia s obrovským reklamním nápisem na boku objevil dva představitele Kinga Diamonda s klasickým make-upem a slušivým kloboučkem. A přišlo mi to tak trochu veselé, to spojení všední reality s diamondovskou mystikou. Z Diamondů se nakonec vyklubal jeden fanoušek a jeden zpěvák bratislavského sdružení KING DIAMOND REVIVAL, které přišlo na řadu po FROM BEYOND. Zaznělo intro „The Graveyard“ ze stejnojmenného alba a já byl setsakramentsky zvědavý, jak si zpěvák poradí s úkolem, který je podle mého téměř neřešitelný. Během „Black Hill Sanatorium“ mu to ještě jaksepatří přeskakovalo, ale postupem času, jak se víc a víc rozezpívával, jsem musel konstatovat, že i když to není úplně ono (a nikdy ani nemůže být, v čemž právě spočívá ona neřešitelnost), přece jen to byl výkon hodný opravdového revivalu. Obzvlášť výstižná trefa do mnohých Kingových výrazů se mi zamlouvala. Během krátkého setu zazněly ještě „Come To The Sabbath“, „Sleepless Nights“, „Twilight Symphony“, „Abigail“, „Helloween“ a „No Presents For Christmas“ a KING DIAMOND REVIVAL odfrčeli směr Praha, kde týž večer ještě jednou vystupovali. Docela by mě zajímalo, zda se zpěvák na cestu odlíčil nebo se naopak těšil na to, jak vystraší několik příslušníků Dopravního inspektorátu Policie ČR.

Další bod programu, do nějž se po každém vystoupení vkládalo i losování malé tomboly, patřil death metalistům ABSURD CONFLICT, kteří zrychlili jak v produkci (posuzováno oproti FROM BEYOND) tak ve způsobu, jakým v rekordně krátkém čase opustili pódium. Z toho málo, co jsem zaslechl, jakož i z reakcí publika se nicméně dalo usuzovat, že to nikomu nijak zvlášť nevadilo, neb řemeslně podobných seskupení běhá po rodné vlasti mnoho a mnoho. To DENET, kapela, která měla přijít na řadu vzápětí, to bývalo jiné kafe. V brzké porevoluční době bylo tohle jméno zárukou toho nejkvalitnějšího death metalu jako řemen, a bylo jen věčnou škodou, že kapela v roce 1994 úplně zmizela ze scény. Její současný reunion ovšem směřuje někam úplně jinam, o čemž trojice muzikantů podala na pardubickém pódiu dostatečně přesvědčivý obrázek, a mě osobně bohužel její kytarový rock, místy řádně odpíchnutý, mnoho neříkal. Inu, věčná škoda, že některé věci nezůstávají takovými, jakými bývaly.

S přibývajícími hodinami jsme se nicméně blížili vrcholu dne a večera, čemuž se také nenápadně přizpůsobovalo stylové zaměření vystupujících kapel. Nejprve to byli NEMESIS a jejich melodicky bohatý a vkusně složený a zahraný speed metal alá STRATOVARIUS (doložený i cover verzí skladby„Millenium“ téže kapely a skladbami z především posledního alba „Goddess Of Revenge“ /2003/), po nich letití, a řekl bych nespravedlivě přehlížení CALIBOS s klasickým festivalovým repertoárem „Za krále“ počínaje a stále ještě coby čerstvou skladbu představovanou „Za smrt zase smrt“ konče a nakonec téměř místní RIMORTIS s uhlazeným, načančaným speed metalem nakaženým domácím bigbítovou klasikou, blýsknuvší se covery STRATOVARIUS (opět) „Hunting High And Low“ a KARLA KRYLA „Neznámý vojín“ (jenž rovněž naleznete na poslední desce skupiny „Stín křídel“ /2004/). Mezi tím vším nechybělo místo ani pro záskok za nakonec nevystoupivší rakušany POSSESSION, ostravskou trojici HYPERION, která na svých třech violoncellech předvedla klasickou ukázku toho, kam až se také dá zajít při inspiraci nejaktuálnějšími revivalovými trendy. Zhruba půl hodinové vystoupení v duchu „HYPERION hraje APOCALYPTICU hrající METALLICU“ (i když pochopitelně nejen jí) mě proto ani na okamžik nezaujalo a byl jsem rád, že jsem si zase na chvíli mohl v sedě odpočinout. Už se totiž přiblížila devátá večerní, což signalizovalo plných sedm hodin ve stoje a z toho plynoucí únavu. A to hlavní nás navíc samozřejmě ještě čekalo.

První věc, která mě hluboce překvapila, byl fakt, že si všichni muzikanti z GRAVE DIGGER připravili a nazvučili své nástroje pěkně sami, bez asistence nějakých techniků. U kapel německé provenience a určitého vyššího stupně „slávy“ je to totiž jev celkem nevídaný. Stejně tak jsem znejistěl, když jsem zjistil, že se celý den hrálo na jediné bicí, na nichž si všichni bubeníci po vzoru domácího undergroundu měnili jen rytmičák, činely a šlapky. Pokud by tyhle bicí byly Stefana Arnolda (jakože to tak vypadalo), bylo by to asi hodně šokující. Upřímně bych pak nevěděl, co si o tom mám myslet, přestože gesto by to každopádně bylo hodně sympatické. Mé jemné rozpaky ale brzy přehlušilo intro „Passion“ z aktuálního alba „The Last Supper“, nenápadně se vplíživší do pardubické večerní temnoty, a po něm už se do toho německá pětice (včetně klávesisty v tradiční masce hrobníka H. P. Katzenburga, který občas nebývá uváděn jako řadový člen skupiny, a který také podle toho nebyl celý večer vůbec slyšet) slušně opřela. Když ovšem říkám slušně, rozhodně tím nemyslím na sto procent. Ano, muzikanti vypadali jakože se hudbou baví (Jens Becker si neustále přezpívával texty a obtloustlý tatík Manni Schmidt se zase u každého sóla ksichtil, jako by se mu do zadku zakousl medvídek koala), ale celé představení mi přišlo jaksi přišlápnuté a utahané. Většinou se totiž neslo ve znamení střednětempých skladeb, které jakoby hrobníci ještě naschvál hráli o chloupek pomaleji, než jak jsou zaznamenány na jednotlivých albech. Každému, komu není diskografie GRAVE DIGGER detailněji známá, to tím pádem muselo připadat, jakože kapela mydlí stále tytéž riffy, do kterých čas od časů přibalí jiný refrén. Chris Boltendahl navíc v těchhle refrénech zpěv pravidelně přenechával publiku, takže to chvílemi mohlo vypadat, že vlastně není o co stát. Vím ale čerta starého, jestli to tak vnímali i všichni ostatní, a tak nechci hned malovat tu rohatou figurku na zeď, protože vystoupení GRAVE DIGGER (soudě dle reakcí zbytku publika) mělo nepochybně i některé své pozitivní stránky. Samotný výběr zahraných skladeb byl, řekl bych, celkem zodpovědný, zastoupeno bylo skoro každé klasické album kapely (snad kromě „War Games“ /1986/ a „The Reaper“ /1993/) a vzhledem k tomu, že hrobaři vlastně nemají nějaké hitovky v tom pravém slova smyslu, lépe už snad ani vybírat nešlo (konkrétní výčet skladeb pro puntičkáře uvádím na závěr reportu). Mě však přesto nezbývá, než prohlásit, že jsem od koncertu GRAVE DIGGER (kteří u nás mimochodem živě zahráli teprve podruhé) čekal trošičku víc. Moje rozpačitost však nebyla nijak závratná a představení hrobníků jsem i tak ocenil, zejména při pomyšlení na to, že jsem na vlastní uši a oči viděl a slyšel další německou metalovou legendu. Že byla ve formě, v jaké zrovna byla, je věc kterou jsem už jaksi ovlivnit nemohl, a nehodlám proto pardubický večer zatracovat. Nic horšího, než že už mě příště na podobném koncertě nikdo neuvidí, se mi ostatně nestane.

Play List GRAVE DIGGER (21.15 – 22.45 hod.):

1.) Passion („The Last Supper“)
2.) The Last Supper („The Last Supper“)
3.) Desert Storm („The Last Supper“) 
4.) The Grave Dancer („Heart Of Darkness“)
5.) Excalibur („Excalibur“)
6.)The House („The Grave Digger“)
7.) Circle Of Witches („Heart Of Darkness“)
8.) Valhala („Rheingold“)
9.) Grave In The No Man´s Land („The Last Supper“)
10.) Morgane Le Fay („Excalibur“) 
11.) Witch Hunter („Witch Hunter“)
12.) In The Dark Of The Sun („Tunes Of War“)
13.) Knights Of The Cross („Knights Of The Cross“)
14.) Twilight Of The Gods („Rheingold“)
       ---------------- 
15.) The Round Table /Forever/ („Excalibur“)

16.) Rebellion (The Clans Are Marching) („Tunes Of War“)

17.) Heavy Metal Breakdown