Když svět v roce 1987 ještě vlastně vůbec netušil, co to znamená „death metal“, když hudební hrátky s největší myslitelnou tvrdostí a rychlostí zůstávaly maximálně u thrashových bran či u archaického black metalu po vzoru VENOM nebo CELTIC FROST, a když se umístění nějaké té ošklivosti na obal vlastní nahrávky rovnalo škádlením kobry bosou nohou, zrodilo se na daleké americké pevnině cosi, co mělo ve všech těchto směrech znamenat naprostou revoluci a zvrat. Bezpochyby z lůna samotné Smrti tam byla kdysi vyvržena cháska, drze si osvojivší jméno své vlastní matičky, a (s vervou jejímu ústřednímu mozku Chucku Schuldinerovi vlastní) zplodivší ve zmíněném roce choré infernální dílo, nazvané více než výstižně „Scream Bloody Gore“. Na jeho obalu se nevídaně zpíjely krví do němoty čtyři odporné zombie, oblečené v mnišských kápích, a v jeho drážkách se pak neslýchaně zhmotňovala hudební masa, o níž by tehdy ledaskdo zapochyboval, zda se ještě vůbec dá mluvit o hudbě jako takové. Roky budoucí ovšem prokázaly, k jak významné události došlo. Fakticky se totiž zrodil a byl definován styl, který už navěky poznamenal svět heavy metalu, na který začaly přísahat tisíce fanoušků a kterému už také navždy zůstala hlavička, kterou se zvala ona americká cháska. A je pochopitelné, že takové okamžiky nelze vymazat z paměti, obzvláště při vzpomínce na úvod startovní skladby „Infernal Death“, v němž nelze přeslechnout temně mrazivé chroptění „Diiieeeeeeee!“. Vždyť si přeberte, kolikrát už jste je od té doby slyšeli v podání nejrůznějších kapel.

Síla debutního počinu Schuldinerovců spočívá především v tom, že je na něm zahráno tak, jak to před tím ještě nikdy nikdo neudělal, třebaže se to z dnešního pohledu může celkem lehce jevit jako nic moc odvážného. Opak je ovšem pravdou. Mohutně zbustrované kytary přidaly na síle i charakteristickém „tvrdém“ zvuku, baskytara je zpevnila jako nestržitelný ocelový svěrák a bicí jim zanotovaly do úprku hodného útěku z popravčího křesla. Z každičkého úderu do strun se do éteru málem hmatatelně šířil děs, hrůza a plíživý přízrak temnoty, pomalu zachvacující bezbranné člověčí smysly. A když se do mikrofonu opřelo nelidské Schuldinerovo hrdlo se svým napolo ječivým odstínem, dílo zkázy bylo dokonáno. Hroby se otevřely a neživí se roztančili v šíleném tanci bezměsíčné noci. V „Infernal Death“ za zvuků nezaměnitelného klasického riffu, v „Zombie Ritual“ po jakémsi jemně orientálním úvodu za děsivé deklamace názvu skladby v refrénu, v „Denial Of Life“ za další porce kytarové zběsilosti a ničivých záseků, a tak dále, a tak dále, až do úplného vyčerpání. DEATH se ovšem při tomhle ďábelském odzemku nenechali strhnout ke kolovrátkovitosti, a tak, jak se jednou stalo i jedním z jejich hlavních poznávacích znamení, vymýšleli a hráli stále s důrazem na originalitu za každičkou notou a lehkou rozpoznatelnost jednotlivých skladeb od sebe navzájem. Objektivně je sice nutno poznamenat, že se k takovému závěru u předmětného alba lze dopracovat až po několikerých posleších, ale to nic nemění na samotném tom faktu, že „Scream Bloody Gore“ je skrznaskrz prošpikováno smrtícím metalovým materiálem toho nejtěžšího a nejvýtečnějšího kalibru zároveň. Z dalších skvostů z muzea smrtky, z kterých, jak je výše patrno, nemá cenu některé výrazněji vypichovat nad jiné, bych si přece jen ještě dovolil zmínku o dávivé „Mutilation“, o fenomenálním pochodu k šibenici „Regurgitated Guts“ a o mámivém přízraku melodiky v „Evil Dead“, neboť tyto kousky zůstaly v mém srdci zaryty snad ještě o něco více než ostatní. 

Podle všech signálů soudě jsem však nebyl jediným, komu DEATH a jejich prvotina způsobili zářezy a jiná poškození na tělesné schránce (porušení ušních bubínků nevyjímaje). Se všemi svými vlastnostmi, které by se dnes daly nazývat dřevností, hrubozrností a vůbec metalovým pravěkem (vždyť se také psala osmdesátá léta minulého století) se ovšem není čemu divit. Ale už v těchto okamžicích bylo nadmíru patrné, že tahle kapela krom toho, že se stala jedním z významných zakladatelů a křtitelů stylu, bude také nadále tvořit jeho velmi výraznou součást. A z čeho jiného se to dalo odvodit, než právě ze „Scream Bloody Gore“ v celé jeho kráse, respektive pardon, ošklivosti, která byla jednoduše nepřehlédnutelná, asi tak jako centimetrová bradavice na vztyčeném prostředníčku, kterýžto symbol by vlastně svým způsobem mohl rovněž tohle album charakterizovat, neboť není pochyb o tom, že v době svého vzniku mohlo být vnímáno jen ze dvou úhlů pohledu - s absolutní oddaností a naopak s nenávistí (paradoxně) až za hrob. Jak se to ostatně stává každé revoluční záležitosti, hudební nevyjímaje.