Rok 1990 nebyl jen přelomem desetiletí, ale i další mírným schůdkem v historii IRON MAIDEN. Tentokrát ovšem schůdkem dolů. Sinusoidy života se projevují i u heavymetalových veličin a britská pětka je toho jasným důkazem. Zatímco její popularita s vydáním alba „Seventh Son of the Seventh Son“ a následným turné utěšeně stoupala až na samotný vrchol (je fakt, že k tomu hodně přispěla i metalová mánie v Americe v polovině 80. let, ta však vzala za své stejně tak rychle, jako přišla – ostatně jako všechny americké trendy), přátelská atmosféra v kolektivu začala povážlivě vyprchávat. První se ze zajetého vlaku trhnul trochu překvapivě kytarista Adrian Smith. Bylo to trochu neočekávané, protože se spíš spekulovalo o odchodu samotného Bruce. Dohady byly dozajista nemálo podpořeny vcelku dobrým přijetím jeho první sólové desky, nicméně odchod se zatím nekonal. Bruce přetáhl k Maidnům svého kytaristu Janicka Gerse (hrával s Di’Annem a Ianem Gillanem) a jelo se vesele dál.
Koncem roku tedy vychází deska „No Prayer fo the Dying“, čpící novotou hned v několika ohledech. Ačkoli album produkoval starý známý zajetý Martin Birch, zní na poměry Maiden poměrně netradičně, přesto však velmi libozvučně. Astrální rozmáchlá pompa předchozích alb ustoupila do pozadí a místo ní se na povrch prodral čistý a nefalšovaně syrový sound, ztělesňující pravou podstatu metalu. Za ním nezůstávají ani statní třicátníci, kteří slušivé pop metalové elastické oblečky vyměnili za stylové kožené bundy. Efekt dovršují vážné pohledy svítící zpoza mocně rostlých hřív a Dickie zaperlil dokonce plnovousem. To jsou IRON MAIDEN nové dekády. Metal a nic než metal. Přesto stále IRON MAIDEN. Tak bych to bral. Věc má ovšem i záporné stránky. Maidni na minulých albech nasadili standard alb minimálně polovičních. Tedy že minimálně půlka alba byla vždycky naprostá bomba, což s „No Prayer fo the Dying“ bohužel moc neplatí. Nový kytarista sice do kapely pěkně zapadl a odvádí služby víc než dobré, ale materiál na něm obsazený je prostě nezvykle nevýrazný. Stejně jako na předchozím albu sice těží spíš z kratších úderných hitovek. To je však málo platné, když se nad vším vznáší až nemístně silný puch průměru a skladby jdou doslova jedním uchem dovnitř a druhým ven. Tak vyvážený a po všech stránkách beztvarý propadák tu nebyl od doby „Killers“. Můj pocit navíc ještě podporuje nepříliš zdařilá obálka, jenž nenabyla ztraceného kouzla ani po mírném přepracování pro remasterovanou edici alb. Abych jen nekibicoval, je tu jedna skladba, která neklame. Naozaj neklame. A je to přímo titulní polocajdák „No Prayer fo the Dying“. Zbytek alba mi ale přijde na poměry IRON MAIDEN až nebezpečně moc fádní. To, co chválím, je nadhled se kterým se kapela navenek se svojí pozicí vyrovnává. Zatímco Rob Halford řešil nárůst popularity dalším kilem kovových hřebů, které si nacvakal do pláště a novým harleyem. Dickinson si věcně obléká růžové tričko a trsá s ním v klipu „Holy Smoke“ uprostřed louky plné žlutých květů. Bravurní sebereflexe je věc, kterou si na kapele v tom období hrozně cením, protože s nadhledem jde všechno líp. A není nic horšího než ulita vlastního ega, držící plodný potenciál pod pokličkou pevněji než kovem protkané kožené slipy.
To se ukazuje už za dva roky při opravce nesoucí název „Fear of the Dark“. Nic podstatného se vlastně až tolik nezměnilo. Zvuk zůstal přibližně stejně syrový jako na předchůdci, kapela za to dobu také moc nezestárla, ale písničky, ty se hodně vylepšily. „Fear of the Dark“ se opět drží zavedené říkanky, „dejme lidem šlupek více, jak výstřelů z kulovnice“ s čímž se Harris dokonale ztotožňuje, když každý koncert kropí nadšené fans výhružně namířeným basovým grifem ala Rambo (viz třetí díl, kdy John masí z pozemního hnízda vrtulníky sovětských utlačovatelů). Je až s podivem, jak funkční a přitom někdy až primitivně hratelné písničky dala kapela dohromady. Třeba titulní monument „Fear of the Dark“ v tomhle ohledu překonává všechno, co značka Maiden do té doby vytvořila. Vzdouvající vlny melodických stadiónových hlasů budiž tomu důkazem. Do zlatého fondu se však řadí i jiné písničky. Otvírák „Be Quick or be Dead“, monument „Afraid to Shoot Strangers“, klipová „Wasting Love“, nebo skvělá „Childhood’s End“. Ty jsou jasným poznávacím znamením IRON MAIDEN počátkem deváté dekády. Přesto mi cosi brání označit album za mega úspěšné tak, jako to udělala většina mých recenzentských soukmenovců přede mnou. Ačkoli je tohle „Fear of the Dark“ hodně dobré, k dokonalosti mu cosi… - netradičně přebývá. Hlavní zápor vidím v tom, že album obsahuje i čtyři výplňové písničky, zdařile kazící celkový dojem. Jsou všechny za sebou naakumulované v druhé půlce alba a začínají podivným kusem „Chains of Misery“. „Judas Be My Guide“, nebo „Weekend Warrior“ jsou podle mého jasným návodem k tomu, jak vytvořit album stejně beztvaré, jako byl předchůdce „No Prayer for the Dying“, čemuž kapela unikla jen o vlásek díky několika extra dobrým peckám. Ale co, stadióny se plní, fanoušci skandují, deska se dobře prodává a zlomové chvíle kapelu ještě čekají.
První takovou chvilkou, nutno podotknout, že velmi příjemnou, je vystoupení 22. srpna 1992 v Doningtonu. Tehdy si kapela zahrála před davem 100 000 diváků a sklidila za to ohlasy jen a jen nejlepší. Není se co divit. Jako otvírák tu najdeme dnes již klasickou „utrhpalici“ „Be Quick or be Dead“, následovanou legendárním duem „The Number of the Beast“ a „Wrathchild“. U první jmenované si prosím povšimněte naprosto zabijáckého zvuku basy, znící zde spíš jako pekelný zvon, než rytmický nástroj. Holt Harris je zkrátka Harris a ten se jen tak utopit nedá. Zazní tu i výborná „Wasting Love“, ke které se už kapela nikdy poté moc nevracela (věděli jste, že ní existuje i klip? – já si ho všiml poprvé až na klipovém DVD z roku 2003 – trestuhodné!) a samozřejmě klasické koncertní tutovky jako „Hallowed Be Thy Name“, „The Trooper“, nebo „Iron Maiden“. Přibyla k nim „Fear of the Dark“, jenž se klasickou teprve stávala. Dodnes mě na každém koncertě IRON MAIDEN fascinuje ten mohutný davový sbor v úvodu skladby, které kapela obecenstvo naučila právě tímhle (a následujícím) živákem. Fantastická demonstrace hudební síly. A jak je to tedy s tím Doningtonem v kontextu diskografie? Já osobně bych ho sice před absolutně dokonalý vyhlazovák „Live After Death“ rozhodně nestavěl, protože výběr skladeb není tentokrát tolik třeskutě dokonalý, přesto je Donington hodně ceněná živá nahrávka. Právem. Hlavním důvodem je bezesporu jeho syrovost a pravdomluvnost. Pozorné ucho tu najde mnohé nedotaženosti a přehmaty, což je způsobené tím, že ten záznam nikdo studiově neošetřoval. Původně se vlastně jednalo jen o bootleg, který se v zasvěcených kruzích proslavil natolik, že se ho firma uvolila vydat i oficiálně. Napoprvé to zvládla jen s pitomě hnusným bílým přebalem a minimem informací, čemuž se i neoficiální bootlegy tenkrát mohli jen smát. To se ovšem o pár let později v době reedice radikálně změnilo, a tak si ho dnes můžeme vychutnat s pěkným artworkem a spoustou fotek v bookletu. Jsem tedy rád i proto, že mi to ulehčilo práci a nemusím hledat k turné „Fear of the Dark“ žádné další pofiderně kvalitní bootlegy.
To už za mě udělala kapela sama. Dřív než se stačila sláva Doningtonu mezi lidmi prosadit, totiž Bruce Dickinson ohlásil svůj odchod z kapely a jakási chytrá hlavička dostala nápad zachytit zbytek nasmlouvaných koncertů na pásku a vydat je jako oficiální živý záznam. To že měla v ruce skvělý materiál z Doningtonu jí patrně vůbec nepálilo a tak se hned pustila do tvorby úžasné revoluce v historie živáků. Nešlo totiž o celistvý záznam z jednoho večera, ale o výběr toho nejlepšího co na turné zaznělo. Navíc ještě chronologicky seřazené. Na prvním CD s názvem „Real Live One“ vyšla pod vlajkou Eddieho vesele se škvařícího vysokonapěťovým kabelem výhradně starší tvorba kapely. Zatímco tlama výhrůžně se šklebící nad mixážním pultem, parodující Dickinsona zpívajícího ve studiu, zastřešila nový materiál. Už jen fakt, že obě živá alba vyšla původně odděleně, zavání dost zajímavým kalkulem. A to, co se odehrává na nich… Já zkrátka nevěřím, že tohle je to nejlepší co, na turné zaznělo. Protože to nejhorší by muselo bejt totálně otřesný, což mi k Maidnům nesedí. Spíš bych řekl, že výběr skladeb někdo parádně odflákl, takže mají obě nahrávky nejen dost roztříštěnou atmosféru, marně slepovanou z kousků pobraných na jednotlivých částech turné. Ale kolikrát nejsou ani moc dobře zahrané. A když zrovna jsou, muzikantského feelingu obsahují jen minimum. Je fakt, že ne všechny skladby tak působí. Najdou se i pěkné kousky. Ale ty které tak působí, stačí spolehlivě rozšlapat dobrý dojem z celého živáku. Těžko říct, proč se kapela rozhodla vydat zrovna takhle zpracovaný záznam, když měla v rukou klenot z Doningtonu. Faktem zůstává, že z v současné době dvou CD „Real Live Dead One“, vybrala pár živých singlů (třeba „Fear of the Dark“ tu mají krásnou, ale ta je beztak nezkazitelná) a pak už nahrávku použila jen jako pěst na oko v soupisce diskografie vedle tří dokonalých dvojalb, které si přízvisko „live“ zaslouží mnohem víc. Však vy víte, které to jsou…
No, hezky jsem vás dneska s bootlegama ošulil, jen co je pravda. Ale i tentokrát se držím toho, že když je na světě oficiální živý záznam z turné, je netřeba hledat další hodně podobné, ale povětšinou zvukově horší živáky. Pravda, jsou kapely, u kterých jsou bootlegy mnohokrát kvalitnější než oficiální nahrávky, ale to není naštěstí případ IRON MAIDEN. Dobře, dobře. Tak jo, přiznávám. V maximálním zaujetí oficiální diskografií jsme zapomněli na turné „No Prayer on the Road“. Nebudu vás o něj krátit, ale musím vás varovat. Stejně jako album je tohle turné poměrně dost nevýrazné, což se podobně jako v případě „Somewhere in Time“ (které ovšem miluji – ano, pořád vám to musím připomínat :-)) podepsalo na četnosti i kvalitě bootlegů. Vlastními experimenty a dlouhodobým pozorováním jsem totiž zjistil, že právě množstvím neoficiálních živáků se dá dobře poměřovat popularita vlastní nahrávky nebo i celé kapely. Hudba už musí stát hodně za to, aby se někdo zabýval tím, že si na koncert přinese magič, nebo jde po skončení zindat ke zvukaři o pásku.A stejné úsilí stojí i vytvoření pěkného obalu. Pak se ještě musí najít někdo, koho nahrávka zaujme stejně jako vás, aby si ji od vás nahrál, případně za těžký prachy koupil a pak jí dál šířil. Ano, koupil. Dokonce i v několika zavedených pražských obchodech s nosiči můžete narazit na bootlegy, zachycené komerční sítí, volně prodávané vedle běžných studiových alb. Jejich cena se ovšem moc neliší od oficiálních nahrávek a mnohdy je ještě vyšší. To vše je důvod, proč u spousty béčkových kapel narazíte na bootlegy jen zřídka. Naopak ty „slavnější“, „známější“,“milovanější“ i jinak „ejší“ kapely jich mívají docela dost. Je to případ IRON MAIDEN, je to případ CHILDREN OF BODOM a je to naprosto MANIACKÝ případ METALLICY, kde se seznam bootlegů moc neliší s oficiálním seznamem koncertů odehraných za celou existenci kapely!!! Od METALLICY se nahrává a distribuuje skoro úplně všechno, co se živě někdy zahrálo. Masochizmus! To, že to v poslední době dělá už i samotná kapela je věc trošku jiná. To není služba fanouškům, ale finanční nenažranost. Budiž. Zpět k Maiden. Nepříliš kvalitní, ale přesto nejlepší mně známá nahrávka je z Paříže. Konkrétně 30. října 1990, známá také pod přezdívkou „The Shrapnel“. Kdovíjaký zázrak to ale ani po stránce zvukové, ani po stránce nasazení kapely teda moc není. Prověřené hity jen tak tak zachrání koncert před nudou, linoucí se ze skladeb z podporované novinky. Zkrátka, nic moc. Jediná světlá chvilka svítá opět v titulní „No Prayer for the Dying“, ale to je málo. To co přišlo potom s albem „Fear of the Dark“ je mnohem zajímavější. A bude ještě zajímavěji, až Dickie s konečnou platností za kapely odejde, a ta se vydá vstříc temným zítřkům s novým zpěvákem Blazem v čele. Ale o tom až příště. Stay with steel. Dream with Iron.