Dlouho očekávaný dýchánek severských hrdinů je zde! Dokonce skoro ve stejné sestavě, která měla svého času na svědomí jedno z nejranějších a nejpropracovanějších děl severské avantgardy. Ano, nebojím se toho slova. Vždyť co jiného bylo skvělé a mnohými dodnes po právu mocně doceňované „La Masquerade Infernale“? Následující „The Sham Mirrors“ sice zůstalo trochu za očekáváním, přesto však nelze kapele upřít snahu o novátorské uchopení hudebního obsahu. Byť za cenu drastického zpopovatění a relativního zjednodušení kompozic. O to větší však bylo moje očekávání od aktuálního materiálu, které se bohužel – přiznávám se slzami v očích – nenaplnilo.
 
Neuvěřitelné se stalo skutečností. ARCTURUS, hlavní hybatelé, mozky severu, vydali album, které nejen že neudává směr a neprozkoumává širé dálavy. Ono dokonce kopíruje koncepce alba předchozího! Nová je zde pouze jediná věc. Naprosto neuvěřitelná porce táhle rozplizlé nudy. Můžete teď namítnout, že jsem vůbec nepochopil hudební abstrakci a bezbřehé hlubiny, do kterých se ARCTURUS pustili. Otázka stojí ale trošinku jinak: Lze ji vůbec pochopit? Jakákoli smysluplná abstrakce, byť je libovolně složitá, má totiž jednu základní vlastnost. Vždy se váže ke konkrétní věci, existující na zcela reálném základě. A právě ta reálná věc v hudbě ARCTURUS zcela chybí. Chybí tu reálný základ, myšlenka, kterou by hudba ztvárňovala. Za relativně promyšlenou strukturou skladeb i jednotlivých nástrojových partů totiž není vůbec NIC. Jen velká past na posluchače v provedení Ničeho. ARCTURUS jsou už dost zkušení hudebníci, takže dokáží i své Nic podat v bravurní vyladěné formě, kterou jsem si soukromě nazval „aktivní nudou“. Princip je takový: Vy jako kvalitní hudby lační posluchači nacpete CD do přehrávače a už od první skladby podvědomě hledáte zlatou nitku, které byste se mohli v tom bludišti chytnout. Její konec se jakoby třepotá někde v dáli a vy na ní ne a ne dosáhnout. Během honu za nitkou se samozřejmě docela dost nudíte, přesto že se do hudby aktivně ponoříte. Nástrojové obsazení ani různorodé dějství vám nedovolí se nitkového honu vzdát a CD vypnout (tak jako to umožňuje třeba valná většina německého speedmetalu, který vám žádnou nitku od začátku ani nenabízí, což je zřejmě zcela správné a vůči posluchači velmi férové). Tak se nakonec nutně stane, že si poslechnete celé dílo, zlatá nitka nikde a vy si říkáte: Probůh, co jsem to vlastně celou tu dobu poslouchal? A proč bych to vlastně měl poslouchat znova? A to je špatné. Moc špatné. Stejně tak jako velmi blízké technické reference na minulé album. Klávesák Sverd si totiž nový materiál „vošéfoval“ velmi podobným způsobem jako „The Sham Mirrors“. Struktura skladeb, klávesové plochy, kytary a basa jsou defacto totožně zpracovány. Fakt u dosavadních hybatelů avantgardního proudu zcela zarážející. Jako polehčující okolnost vnímám Blombergovy bicí, kterých se člověk prostě nepřejí. Za prominentní úspěch bych pak označil vokál navrátivšího se Simena. Toho mám opravdu hodně rád. I přesto však uznávám, že u většiny poloh masově používaných na „Sideshow Symphonies“ je přízvisko „buzna“ jen velmi těžko vyvratitelné, takže i tento element je poměrně diskutabilní.

Celkový problém jak tedy celé snažení zhodnotit je velmi nesnadný. Na jednu stranu se ARCTURUS stále svémocí vymaňují z běžně zažitých škatulek a jsou promyšlenou a skvěle zahranou hudbou. Na stranu druhou je výsledek až moc nudný na to, aby se přehoupl přes průměr. Celkový odhad je tedy takový, že máte před sebou opravdu velmi, ale velmi, průměrné album. Album tak průměrné, že kdyby se sestavil oficiální žebříček všech průměrných alb světa, bylo by „Sideshow Symphonies“ nikoli první, ale přesně v jeho středu!