OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Věru nevyzpytatelné jsou osudy lidské a neprostupné je předivo jejich směřování. Vsadím se o co chcete, že drtivá většina příznivců DEATH při zprávě o personálních rošádách uvnitř skupiny, následujících po úžasném albu „Human“ (1991), velmi hlasitě zajásala. Muzikantské velepersony Gene Hoglan (bicí, ex - DARK ANGEL) a Andy LaRocque (kytara, jinak KING DIAMOND) k nové porci hudby a textů z fajnšmekrovské autorské dílny Chucka Schuldinera, to podle všeho nemělo dopadnout jinak, než dalším velkým vítězstvím Smrti. Opak je ovšem pravdou, čemuž však prosím nerozumějte špatně. Album „Indivuidual Thought Patterns“ není určeno do smetí či kamkoliv jinam, kde by se na něj mělo co nejdříve zapomenout, protože to bych si nedovolil říct o žádném z alb DEATH. V jeho případě však podle mého nedošlo k naplnění všech těch předpokladů a nadějí, které se do něj s ohledem na zmíněné okolnosti daly vkládat. Proto zní nadmíru vytříbeně, proto je plné technických fines a muzikantských zákrut par excellance (samozřejmě v death metalovém balení), ale proto z něj také v člověku po odeznění nezůstává nic víc než téměř neutrální pocit, hovořící „jen“ o solidně odvedené práci. A to mi právě v nadstandardních poměrech, které si ostatně Chuck a spol. zavedli sami, přijde tak nějak nezvyklé. Ano, to je to slovo.
Nezvykle dlouho totiž trvá, než si osvojíte fakt, že jste se propracovali až k samotné podstatě „Individual Thought Patterns“. A když už se tohoto faktu zmocníte, nezvykle rychle o jeho vlastnictví zase přijdete, protože vám proteče mezi prsty jako hrstka písku z přesýpacích hodin. V paměti vám zůstane jen nejasný odraz melodického nádechu a vůbec celé podstaty „Human“, jež jakoby kdosi přetavil do nové, tak nějak méně výrazné formy. Jinými slovy, album je dost dobře možné vnímat jako nastavovanou kaši z minula, i když pochopitelně nelze přehlédnout, kdo a jak onu kaši nastavoval. A to prostě není, alespoň v případě DEATH (pravda, mnozí jiní by se za schopnost produkovat takovou muziku minimálně upsali ďáblu), lidově řečeno úplně košer. Že na mne skutečně zapůsobily a zanechaly ve mě podstatný a výrazný dojem, mohu proto zodpovědně prohlásit jen o pětici skladeb, respektive pouze o čisté polovině alba. O strhující úvodní „Overactive Imagination“, vedené svěžími a svižnými nápady (slyšte LaRocqueho sólo v duchu domácích KING DIAMOND), v nichž lze poprvé nakousnout neodolatelně tahavou DiGiorgiovu bezpražcovou basu a Hoglanovu hru na dva velké činely (navzdory albu samotnému je vůbec hra obou zástupců rytmické sekce jeho velkou ozdobou). O „Jealousy“ s nejkrásnějším mezi baskytarovými příspěvky, doslova a do písmene monstrózním. O „Trapped In A Corner“, pokloně krásné a čisté melodii, provedené v dostatečně zajímavém duchu se špetkou melancholického smutku. O „Nothing Is Everything“, se stejně tklivým a jímavým podtextem, vyznívajícím nicméně stejně záludně, jako když velmi hrubě a necitlivě vytáhnete nočního živočicha na denní světlo. A o „The Philosopher“, předloze pro klipové ztvárnění, dalším smutném příběhu, postaveném protentokráte na čistém a majestátním kytarovém riffu. S poslechem zbylých skladeb poté už ovšem jaksi nevím kudy kam (a nakonec končím ve slepé uličce), stejně tak jako mi připadá, že kudy kam nevěděli ani Chuck a spol. při jejich nahrávání. A z toho tedy pramení má lehká pochybovačnost, opřená především o skutečně nevídaný moment v dějinách kapely.
Nikdy předtím ani potom jsem totiž ,byť jen na moment, nezapochyboval o tom, zda DEATH dostáli své pověsti a podepsali se pod album, jemuž mohl celý kovový svět s uctivostí zalehnout u nohou. Jen „Individual Thought Patterns“ mě donutilo uchýlit se k podobným úvahám, a přiznávám, že tomu vlastně stejně vůbec nerozumím. Potenciál převeliký, zkušenosti nemalé, tak kde jsou ty výsledky? Odpověď na tuto otázku raději zanechme ne úplně zodpovězenou. Navrtal jsem se v ní, řekl bych, už dost a každé další slovo by zřejmě mohlo ohrozit vážnost a důstojnost, které (jak alespoň doufám) se DEATH těší až do dnešních dnů. A to bych vážně nechtěl.
Je to možná kacířská myšlenka, ale nad albem „Individual Thought Patterns“ jako nad jedním jediným v diskografii DEATH se totiž podle všeho dá zapochybovat, zda na něm kapela skutečně dostála své pověsti a na ní navazující nehynoucí slávě.
7 / 10
Chuck Schuldiner
- zpěv, kytara
Andy LaRocque
- kytara
Steve DiGiorgio
- baskytara
Gene Hoglan
- bicí
1. Overactive Imagination
2. In Human Form
3. Jealousy
4. Trapped In A Corner
5. Nothing Is Everything
6. Mentally Blind
7. Individual Thought Patterns
8. Destiny
9. Out Of The Touch
10. The Philosopher
Live In Cottbus 1998 (2005)
Live In Eindhoven (2001)
Live In L.A. (Death & Raw) (2001)
The Sound of Perseverance (1998)
Symbolic (1995)
Individual Thought Patterns (1993)
Fate - The Best Of (1992)
Human (1991)
Spiritual Healing (1990)
Leprosy (1988)
Scream Bloody Gore (1987)
Datum vydání: Úterý, 22. června 1993
Vydavatel: Relativity Records
Stopáž: 40:06
Produkce: Scott Burns a Chuck Schuldiner
Studio: Morrisound Studio, USA
V roku 1993 prišlo k môjmu zoznámeniu sa s death metalom, "Individual Thought Patterns" bol jedným z prvých albumov, ktoré som z tohto štýlu počul. Jeho skutočný význam, rovnako ako význam kapely DEATH som ocenil až oveľa neskôr. Až s odstupom času a skúseností môžem rád skonštatovať, že aj death metalová scéna mala svoje skutočné osobnosti - inovátorov, ktorí nezostali pri lacnom a pubertálne atraktívnom povrchu.
"Individual Thought Patterns" považujem za najosobitejší album DEATH (hoci najradšej mám až neskorší "Symbolic"). Jeho nezameniteľný zvuk, dotieravá a takmer nezávislá basová linka, priekopnícke aranže, z neho spravili hviezdu aj v kvalitou nabitom roku 1993.
Možno by sa dalo v súvislosti s týmto albumom hovoriť o akomsi prešľapovaní na mieste, no nemôžem celkom súhlasiť s Louisom. „Individual Thought Patterns“ je podľa mňa výborným nasledovníkom „Human“. Poniektorí tento album označujú, ako posledný death metalový počin od DEATH. Mne je to všetko jedno... DEATH bol vždy výborná záležitosť a som nadmieru spokojný.
-bez slovního hodnocení-
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.