NORA jsou jednou ze skupin dnes zviditelněného metalem a lehkou progresí načichlého dravého hardcoru, tahle skupina se však dá těžko obviňovat z honění trendů. NORA totiž drhli svůj styl již v dobách, kdy nikdo ani netušil, že i pro metalové fanoušky může být zajímavá a akceptovatelná hudba vycházející tak silně z HC kořenů. Časy se však mění, a tak jsem se rozhodl tyto „dělníky“ svého stylu ocenit recenzí sice již více jak dva roky staré, přesto stále aktuální desky.

Hudební snahy maníků z New Jersey se táhnou již od minulého století a už v té době byli NORA skupinou, která stylovou příslušností sice jasně náležela do uřvané corové branže, přesto nepatřila do stáda old school kapel. Avšak ani new school není přesně ten styl, co tihle dravci hrají. Montují sice do své hudby hodně metalových vlivů, převážně však jde o brutálnější thrash/death, a i proto se jejich tvorba nedá zařadit do klasické metalcorové škatulky. Z metalu jsou totiž použity jiné prvky než líbivé melodie, NORA využívají dravé progresivnější postupy a přirozeně nalepují na uřvanou hardcorovou kostru často až psychopatické výjezdy kytarového řádění i rytmických zauzlenin. Vše však dělají s opatrností starých harcovníků, kteří vědí, že nic se nemá přehánět. A tak své agresivní rozevláté výbuchy kreativity (třeba hned úvodní „The Goddamn Champion“) kompenzují stravitelnějšími a přímočařejšími jízdami (například „I Should Have Sent Flowers“ nebo „That´s A Good Looking Machine“). NORA jsou prostě takovou hardcorovou koketou, která si strašně ráda hraje se sympatickými chlapci ze sousedství, ale její provokatérství zůstává jen na hranici techtlů, mechtle se nepřipouštějí. Zkrátka nikomu nedá. Pohrává si s metalovými motivy, ale nepřipustí, aby ji tyto ingredience položily na záda. Roubuje do své hudby složitější sekanice typu DILLINGER ESCAPE PLAN, ale nohy přitom nechává pevně u sebe. Drží si svou HC osobnost a občasné přiznání záliby mazlit se s příbuznými kompenzuje jasně deklarovaným odporem k incestu. A tak se prostě chtě nechtě musí konstatovat, že NORA mají osobitost, což v hudebním chápání není nic jiného než neopakovatelná kombinace jednotlivých vlastností a rysů, díky kterým se jinak anonymní tvář ztracená v davu stane osobností.

Z pohledu hodnotící stupnice sice nepůjdu kdovíjak vysoko, a to především proto, že NORA jsou z velké části „jen“ ti dělníci stavějící podstavce, na které si pak své sochy umisťují mnohem dravější a agresivnější bandy, přesto není album „Dreamers And Deadmen“ podřadným materiálem a zaslouží ocenit, neboť bez poctivé práce skupin jako NORA si nedovedu představit úspěch dalších pokračovatelů vycházejících z této scény. Vždyť jak by dnes na metalového fanouška působily skupiny jako BETWEEN THE BURIED AND ME, BREATHER RESIST nebo THE FALL OF TROY, kdyby jim nepřipravily půdu houfy dalších „bezejmenných“ kapel. Zmíněné skupiny, patřící do jakési „druhé“ vlny, jsou sice ve svých projevech značně posunuty různými hudebními směry, vyrostli však na základech scény, kterou reprezentují právě tak trochu umírněnější NORA.