Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Excentrickou lady JARBOE můžeme směle zařadit do vzácné skupiny umělců neustále si hledajících nové a neprobádané hudební cestičky, pro které zůstává na prvním místě hlavně pocit uspokojení z vlastní práce, než touha podbízet se svým posluchačům. Sice se díky svým zásadám nebudou asi nikdy těšit masové popularitě, ale možná právě proto lze jejich tvorbu považovat za hodnotnou.
Po ukončení spolupráce s legendárními SWANS se JARBOE na počátku devadesátých let rozhodla pro sólovou dráhu a v tomto období vznikly dvě pozoruhodné nahrávky, které se vloni opět připomněly v podobě vyvedených reedic.
První sólovou nahrávkou JARBOE je deska „Thirteen Masks“ (1991), která by se s odstupem času dala nazvat jako pomyslný most mezi sladce elektronickými osmdesátkami a dospělejším, snad místy až psychedelickým popem. Pop možná není to správné slovo, ale jakákoliv snaha uceleně zaškatulkovat písně z této kolekce se naprosto míjí účinkem. Každá je totiž ve svém pojetí úplně jinde, s jinou náladou a zvukem. Všechny je pojí pouze charakteristický hlas JARBOE. Pestrá směs však i přes hromadu stylových kotrmelců drží vzácně pohromadě právě díky nenásilnému střídání nálad a pocitů. A jejich rejstřík má „Thirteen Masks“ vskutku široký. Od excentrických a energických popovek („The Believers“ – zde mi hlas zpěvačky velmi připomíná Kate Bush), melancholických kompozic („The Lonely Voyeur“), kde soudobý zvuk syntezátorů vystřídá klasická španělská kytara, až po jazzové vlivy („Wooden Shadows“). Celá deska tak i po letech vyznívá velmi neotřele, záživně, s minimálním působením zubu času. Kdyby „Thirteen Masks“ vyšlo dnes, těžko by někdo mohl hovořit o omšelosti a vyhrabávání mrtvol. Nesmírně příjemná a nadčasová nahrávka v podobě reedice doplněna navíc i třemi povedenými bonusy.
O rok později spojila JARBOE své síly s Larrym Sevenem (později tuto spolupráci zopakovali ještě třikrát) a výsledkem jejich snahy bylo album „Beautiful People Ltd.“. Asi nemá cenu připomínat, že toto je oproti „Thirteen Masks“ hudebně položeno zase někde úplně jinde. Deska byla nahrána analogovým způsobem, takže její písně obsahují oproti spíše elektronicky orientovanému předchůdci mnohem více klasických instrumentů, jakými jsou kytara a další strunné nástroje a všemožné bicí a perkuse. Stylově lze „Beautiful People Ltd.“ přiřadit někam do kategorie experimentální pop/rock, což uznávám, je pojem velice široký a nic neříkající, ale stejně tak všeobjímající je i muzika, kterou nabízí. Opět se jedná o velice náladovou záležitost, tentokráte pojatou v mnohem experimentálnějším duchu. Skladby z alba bych si dovolil nazvat spíše intimními recitály, než klasickými písněmi, avšak najdou se i výjimky, jako například „I Feel Pretty“, která svým muzikálovým a snad až estrádně rozšafným pojetím vybočuje z řady pomalejších, melancholicky naladěných a řekněmi i hůře stravitelnějších kompozic. „Beautiful People Ltd.“ je deskou, která by mohla sloužit jako ukázkový příklad snahy JARBOE dělat si hudbu tak, jak to sama cítí nejlépe, bez jakýchkoliv svazujících závazků a tlaků ze strany vydavatelů. Reedice navíc obsahuje hned šest bonusů, které vesměs tvoří vcelku zdařilé remixy převážně skladeb z alba.
O tom, že JARBOE není cizí žádný hudební experiment koneckonců jasně vypovídá i její kooperace s dalšími experimentátory NEUROSIS, což, přiznávám se, byl ten prvotní impulz upozorňující mě na existenci této umělkyně. Umělkyně nenásilně a zcela přirozeně tvořící nonkonformní hudbu, která si nehraje na to, jak je jiná a zásadně proti proudu, ale právě naopak dokáže nabídnout i přes, pro mnohé možná těžší stravitelnost, příjemné zážitky a nálady, bez přehnaně vysokých nároků kladených na jejího posluchače. Vyznáváte-li v hudbě stejné hodnoty, neměli byste v neděli - 23. října v pražském Rock Café chybět.
CD k recenzi poskytli Day After records
Povedené reedice starších alb této svérázné umělkyně, které by rozhodně neměly chybět žádnému jejímu příznivci.
1. Thirteen Masks:
2. Listen
3. Red
4. A Man Of Hate (Lord Misery)
5. The Believers
6. The Lonely Voyeur
7. The Never Deserting Shadow
8. Wooden Idols
9. In An Open Sea
10. Shotgun Road (Redemption)
11. I Got A Gun
12. The Oblivion Seekers (Of Ancient Memory)
13. A Man Of Hate
14. Freedom
15. Cries (For Spider)
16. We Are The Prophecy (bonus)
17. St. John (bonus)
18. Surrender (bonus)
19. Beautiful People Ltd.:
20. Warm Liquid Event
21. Danse Dementia
22. Bebé Marie
23. A Coruscation
24. I Feel Pretty
25. L.S.B.
26. No
27. Liquid Bebé Psychedelia
28. My Bruise
29. The Witch
30. I Know You Don't Like Me
31. Newborn Child
32. Show
33. Volcanic Ash Mix (bonus)
34. No Mix (bonus)
35. Warm Liquid Preasure Mix (bonus)
36. Suicide Song Mix (bonus)
37. Badge Of Courage Mix (bonus)
38. Unraveling Thread Mix (bonus)
Irové pokračují ve své vizi neotřele pojatého a math rockem ušpiněného post rocku, jako by se stále snažili vyrovnat debutu, kterým se blýskli již v roce 2009. Opět chybí asi jen špetka, aby to bylo na potlesk.
Tento projekt táhne především charakteristický vokál Donovana Melero z HAIL THE SUN, což ve spojení se Sergio Medinou z ROYAL CODA znamená ono emotivně bolavé ukřičené post hardcore inferno, které odkazuje k domovským skupinám obou zmíněných hudebníků.
Rakouská brutální parta si za tematickou oblast své tvorby vybrala sériové vrahy. Je tedy asi logické, že těžiště i jejich třetího alba je deathgrindový nářez. A je to slušná porce třeba pro příznivce belgických ABORTED.
Klasický "Rogga" Johansson a jeho user-friendly death metal. Letos sice nemá oslnivou formu (viz slabší PAGANIZER), ale stále je to se ctí. Minulá deska byla lepší, ale i tady si skalní fanoušek najde to své. Hned po prvním poslechu vidíte všechny karty.
Trochu emařiny, trochu punkrocku a špetka indie melancholie. KOVADLINA řiznutá CARCIO RADIO. Ve výsledku celkem pozitivní vibe. Nová kapela se staronovými tvářemi a Banánem u mikrofonu. Hardcorovější MŇÁGA? Možná.
Tahle britská parta si prostě musí vybrat co chce. Koncept, ve kterém střídáte mělký emotivní rock a temnou post metalovou vlnu šilhající po blackaze v konečném důsledku působí jako zmatlaný dort od Pejska a Kočičky.
Nesúhlasím úplne s kolegom Shnoffom, že „PowerNerd“ je „ezo“. Devinovej potrhlosti je v textoch síce dosť, no v prvom rade ide o priamočiary prog’n'roll, ktorý strhne a baví od začiatku až do konca. Ad koniec: na „Ruby Quaker“ sa už so Shnoffom zhodneme.
