OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
V čase podzimním připravilo brněnské vydavatelství Redblack krátkou sérii koncertů, kterými navazuje na jarní Redblack fest. Ve srovnání s nepoměrně masivnějším dvoudenním programem působila pražská zastávka umístěná do prostor klubu Rock Café díky menšímu počtu interpretů takřka komorním dojmem, který byl umocněn již osvědčenou kvalitou přítomných interpretů. První ze dvou koncertů zahájili SAD HARMONY, DARK GAMBALLE a ENDLESS.
Jihomoravští SAD HARMONY se na hudební scéně pohybují již drahně let a jejich charakteristický projev spojující příjemnou rockovou melancholii s ozvěnami literárního romantismu některých Skunnyho textů je velmi snadno identifikovatelný. Vedle osvědčených skladeb z posledního řadového alba (např. „Engine Driver“, „Love Is A Bitch“) a intermezza v podobě „Pilgrims“ z debutu došlo také na představení několika nových písní, které jsou připraveny pro nadcházející nahrávku a jejichž nálady vykazovaly odklon k ještě více rozvláčným a provzdušněným rockovým vodám. SAD HARMONY představují výtečně sehranou skupinu, a tak ani nízký počet návštěvníků neubral nic na sebejistotě, či živelnosti projevu a současně příjemných melancholických náladách.
DARK GAMBALLE si v tomto období připomínají již patnáct let svého působení a v jejich vystoupení opět nechyběla špetka extravagance, sebejistý projev a především výtečně napsané skladby. Ačkoliv by se mohlo zdát, že hudební produkce kapely je vhodná spíše pro větší akce, opak je pravdou a plné nasazení nescházelo ani nyní. Zdá se, že aktuální poloha skupině velmi dobře padne a živé podání dodává jednotlivým skladbám ještě živelnější a výrazně taneční punc. Také DARK GAMBALLE postavili svůj set zejména na skladbách z poslední desky „Superstar“ (např. „Oni“, „Strýček Sam“, „Baletky v hlavě“), ovšem podobně jako u kolegů SAD HARMONY byly představeny i skladby z nové tvorby, které jasné ukazují, že hudební stagnace je kapele cizí. Čitelný zvuk a a formální stránka produkce je u DARK GAMBALLE samozřejmým pravidlem a nejinak tomu bylo také v Rock Café.
Večer uzavřeli krátkým setem ostravští ENDLESS, kteří stejně jako ostatní seskupení ze stáje RedBlack zrají jako víno. Ani aktuální personální změny neubraly nic na tradiční intenzitě vystoupení a kapela také poprvé představila novou posilu na postu bubeníka. ENDLESS čerpali především z poslední řadové nahrávky „Perfect Message“, která představuje kapelu v hudebně spletitých, přesto o nic méně přitažlivých hudebních polohách, nicméně po skladbách „363 Days“, „No Cover“, „Deep Inside“ atd. se kapela blýskla také starší osvědčenou hitovkou „Sundown“, která opakovaně zazněla i v krátkém závěrečném přídavku. Podobně jako u obou předcházejících kolegů, ani u ENDLESS nechyběla radost z hraní a plné nasazení.
V případě Redblack festu se jednalo o další příjemnou akci, která si drží již jasně daný standard kvality. Co poněkud zamrzí je tak pouze nízká návštěvnost či striktně daná doba ukončení hudební produkce, díky níž musely být sety jednotlivých zúčastněných interpretů notně ukráceny.
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.