Víra v čarodějnictví je stará jako lidstvo samo. Již staří Babylóňané, Chaldejci i Asyřané se zabývali věštěním a čarováním. Egyptští faraónové i perští králové měli na svých dvorech mágy a kouzelníky, kteří jim pomáhali vládnout. Řekové i Etruskové využívali především věštců. I staří Germáni a Slované neochvějně věřili v čarodějnice a evropské národy si tuto víru podržely i po přijetí křesťanství. Církev zprvu varovala před přeceňováním moci zlého ducha a až do 13. století se při potírání čarodějnických pověr omezovala na disciplinární řízení. Teprve v důsledku rostoucího boje proti kacířům bylo zahájeno tvrdší pronásledování osob, obviněných z čarodějnictví. Trest, který delikventy většinou postihoval, totiž upálení, byl však za podobné provinění stanoven již starými Římany. V 16. a 17. století dosáhlo pronásledování čarodějnic obludných rozměrů a postihlo především německé země, Skotsko a Francii. Začal proslulý "hon na čarodějnice".

Kladivo na čarodějnice
Skřípot palečnic / když doznání schází / plamenů žár / za hříchy žen / svět čarodějnic / lidí dvou tváří / všechno se zdá / jak šílenej sen...! velmi výstižně zpívá naše druhdy black/death legenda TÖRR v evergreenu, který nese příznačný název - Kladivo na čarodějnice. Stejně se jmenuje i jedna ze středověkých latinských inkunabulí (Malleus maleficarum), vydaná poprvé na přelomu let 1486/7. Její autoři, dominikánští mniši a inkvizitoři Heinrich Krämer, řečený Institoris a Jakob Sprenger (o jehož autorském podílu se však dnes vedou spory), vytvořili jednu z nejautoritativnějších příruček, nepostradatelných při vedení inkvizičních procesů s čarodějnicemi.
Kladivo na čarodějnice kromě všeobecných výkladů o černé magii podrobně líčí řadu speciálních a diferencovaných procesních metod, jakých má inkvizitor užívat při vyhledávání, vyšetřování a trestání podezřelých osob, přičemž jaksi automaticky počítá s fyzickým mučením, jímž má být vynuceno přiznání. Nevěřit v čarodějnice je největším kacířstvím. Skrytá výhrůžka korunuje výklad obsažený v tomto spisu.
Podle zákona připadal majetek odsouzených delikventů vrchnosti, hradily se z něj náklady, spojené se soudním řízením, a svůj podíl získával také inkvizitor. Řada soudců tak proto nalezla výnosný zdroj obživy a není divu, že často se procesy rozpoutávaly především kvůli hmotnému zisku. Pronásledovány pak byly zejména osoby vysoce postavené a bohaté, z jejichž odsouzení měl inkvizitor i příslušná vrchnost značný prospěch. V místech, kde docházelo k procesům, zavládla atmosféra strachu, šířilo se udavačství, k němuž často přímo vyzývali i faráři z kazatelen, a bezuzdný teror ochromoval veřejný život.

Znesvěcená hostie
České země zůstaly běsnění čarodějnických honů dlouhou dobu ušetřeny. K soudním přelíčením s osobami, obviněnými s čarodějnictví, docházelo ojediněle a v malém měřítku. Rozsudky pak často bývaly na evropské poměry dosti mírné. Až v letech 1651-1684 zasáhla vlna pronásledování některá města ve Slezsku, a to v souvislosti s čarodějnickými procesy v nisském knížectví, náležejícím vratislavským biskupům. Během této doby bylo ve Frývaldově (dnešní Jeseník) upáleno 112 osob a v Cukmantlu (dnes Zlaté Hory) 54 osob jen za rok 1651.
Největší proslulosti však dosáhly procesy severomoravské, které proběhly v letech 1678-1696 na žerotínském panství Velké Losiny a ve městě Šumperku.
Jejich první obětí se stala žebračka Schuchová, která byla na velikonoce roku 1678 v sobotínském kostele přistižena, jak po přijímání vytahuje z úst hostii a schovává ji do modlitební knížky. Žebračku, která byla podezřelá z úmyslu zneužít hostii k magickým úkonům, odvedli na zámek ve Velkých Losinách, kde byla uvězněna. Hraběnka Angelia Anna Sibylla de la Galle, rozená Žerotínová, spravující panství místo svých dvou nezletilých synovců, pověřila přípravami procesu zámeckého hejtmana Adama Vinarského z Křížova. Hejtman měl mimo jiné opatřit dobrého právníka. Obrátil se tedy na Bobliga z Edelstadtu, který toho času vykonával advokátní praxi v Olomouci a provozoval zde i hostinec „U divého muže“.

Počátky teroru
V sobě má posedlej svět / nemíní / se spokojit s málem / vybírá / pro majetek / koho obviní / ze spolku s ďáblem... Charakteristika inkvizitora, jak ji podává TÖRR ve své písni, padne jako ulitá ponuré osobnosti hlavního aktéra čarodějnických procesů na severní Moravě - Jindřicha Františka Bobliga z Edelstadtu, inkvizičního soudce, jehož hrabivost a krutost neměla v našich zemích obdoby. Boblig se narodil okolo roku 1616 v Cukmantlu jako potomek přední měšťanské rodiny. Jeho otec Jiří Boblig, vykonávající úřad purkmistra, získal roku 1591 přídomek "z Edelstadtu" (podle hradu v okolí města). Jindřich František Boblig studoval ve Vídni práva, nicméně doktorátu nedosáhl a proto byl zván "licenciátem práv". V té době to však bylo dostatečné vzdělání k výkonu soudní praxe.
Boblig přijel na Velké Losiny v září roku 1678. Bylo mu tehdy přes šedesát. Před vrchností se vychloubal svou čtyřicetiletou praxí ze Slezska. Lze se tedy domnívat, že se přibližně od roku 1638 účastnil nisských procesů (1622-1654), jakož i onoho pronásledování v letech 1651-1684. Možná, že touha po rychlém zbohatnutí díky podílu z majetku odsouzených obětí přiměla Bobliga rezignovat na další studia a věnovat se raději pohodlné kariéře přísedícího v inkvizičním tribunálu. O tom, jak si tehdy Boblig počínal, nevíme nic, neboť akta z těchto procesů se nedochovala. Nestalo se tak ovšem v případě procesů severomoravských, je tedy dobře možné rekonstruovat jejich průběh, poznamenaný Bobligovou bezpříkladnou krutostí, cynismem a hrabivostí.
Inkvizitor přijel na Losiny a neprodleně se pustil do díla. Hraběnka z Galle se však zpočátku stavěla proti mučení delikventky, a tak Boblig v případě Schuchové sáhl k rafinovanému psychickému nátlaku. Podařilo se mu zjistit jména dalších "čarodějnic" a poté přesvědčit hraběnku o nezbytnosti útrpného výslechu. Od té doby užíval Boblig bez omezení tortury (systému fyzického mučení pomocí palečnic, španělských bot a skřipce) a obvinění z čarodějnictví se začala lavinovitě šířit. Mučené ženy se pak přiznávaly k nejrůznějším obviněním, především ke zneužívání posvěcených hostií, hanobení Krista, rouhání, přivolávání bouřky, působení škod na dobytku, účasti na "sabatech čarodějnic" a podobně. Boblig se ve svém řemesle vyznal. Vyslýchané ženy začaly pod jeho vedením stále častěji označovat příslušníky nejbohatších šumperských rodin jako své spoluviníky. Město Šumperk v té době vzkvétalo a pro nenasytného Bobliga to byla hlavní pohnutka, která ho přiměla přenést sem svou zkázonosnou činnost. Podařilo se mu to již koncem roku 1679.
Pak už šlo Bobligovi jen o to, aby se ve městě udržel co nejdéle, a co nejvíce z majetku odsouzených vytěžil pro sebe. Jeho příjmy již beztak nebyly zanedbatelné - jelikož řídil souběžně zasedání dvou tribunálů najednou, pobíral dvojnásobný plat, včetně zaopatření otopem a potravinami, a ještě zvláštní příplatky za cestovní výlohy.

Syn čarodějnice
Nerušený průběh procesů narušily protesty některých kněží z okolních far. Při zpovědi na smrt odsouzených obětí se dovídali hrůzné podrobnosti o nelidském mučení, které je donutilo přiznávat se k nesmyslným zločinům, a nadto ještě udávat další nevinné lidi, jejichž jména jim při útrpném výslechu inkvizitor předříkával. Faráře nejvíce znepokojil fakt, že Boblig své vězně nutil jmenovat i osoby duchovní. Zmučení lidé totiž obviňovali ze spolku s ďáblem také šumperského děkana Kryštofa Aloise Lautnera, rýmařovského faráře Jana Františka Pabsta a rapotínského kněze Matouše Sartoria. Losinský farář Tomáš König, sobotínský kněz Matyáš Schmidt a rapotínský kaplan Jiří Antonín Lachnit proto zaslali olomouckému biskupovi protestní list, v němž upozornili, že čtyři z upálených žen násilím a ze strachu před mučením označily některé duchovní, zřejmě důstojného pana děkana šumperského, důstojného pana faráře v Rýmařově a důstojného pana faráře v Rapotíně, muže více jak osmdesátiletého, a jakési jiné světské osoby nevinné k jejich velkému ponížení za viníky nejtěžších zločinů, a to ne ze svého vlastního, ale jim příliš jasně daného popudu... Pisatelé zároveň uvědomili všechny ohrožené příslušníky duchovenstva.
Farář Pabst si poté stěžoval u biskupa a jednomu z členů losinského tribunálu adresoval dopis, v němž ostře odmítl nařčení a zároveň uvedl, že je připraven svou nevinu prokázat veřejně. Farář si byl nebezpečí plně vědom, neboť jeho vlastní matka byla svého času upálena ve Frývaldově jako čarodějnice, dokonce za Bobligovy asistence. Biskup nicméně Pabsta pokáral za neslušný způsob, jakým se na tribunál obořil, a zároveň mu poradil, aby se soudcům nepletl do díla, sice by toho v budoucnu mohl hořce litovat. Slova to byla vpravdě prorocká, protože o pět let později zachránil Pabst holý život už jen útěkem ze země.
Boblig vytáhl do boje proti ostatním duchovním. Lachnita a Schmidta se mu podařilo zastrašit. König, který ve svém odporu vytrval, byl nejprve zbaven své fary a posléze přeložen. Roku 1682 pak předčasně zemřel, což ho pravděpodobně zachránilo před upálením, neboť Boblig již mnohem dříve začal shromažďovat "usvědčující materiál", s jehož pomocí hodlal Königa přivést na hranici. Smrt pomohla uniknout i stařičkému faráři Sartoriovi.
Inkvizitor viděl v místním duchovenstvu od počátku svého odpůrce, pociťoval k němu nedůvěru, jež časem přerostla ve vyslovený odpor a posléze snahu zbavit se některých kněží obviněním z čarodějnictví. Ostatně již v roce 1680 se před členy tribunálu nechal slyšet: Tak, děti, takové ty v dlouhých sukních a s tučným břichem chceme dostat, takovéhle ptáčky! V Bobligových spárech pak nakonec uvízl šumperský děkan Lautner.

I ďábel má své mučedníky...
Kryštof Alois Lautner se stal nejznámější a nejtragičtější obětí šumperských procesů. Lautner, narozený v Šumperku v roce 1622, nabyl značného vzdělání nejen v teologii a filozofii, ale i v přírodních vědách a dosáhl rovněž hodnosti magistra obojího práva - titulu, který Boblig nikdy nezískal. Roku 1669 se stal v Šumperku děkanem a mezi farníky byl velice oblíben pro svou vlídnost, shovívavost a toleraci. Těšil se rovněž značnému respektu díky svým rozsáhlým znalostem v mnoha oborech.
Děkan vlastnil knihovnu, čítající 322 svazků (což byl na tehdejší dobu více než úctyhodný počet), v níž nechyběla ani díla, pojednávající o čarodějnictví a magii, včetně proslulého Kladiva na čarodějnice, příručky vlámského inkvizitora Martina Antonia Delria Šest knih o vyšetřování magie (Disquistionum magicarum libri sex), či Opatrnosti při obvinění (Cautio criminalis) od Friedricha Spee von Langenfeld. Ve své knihovně měl více knih tohoto druhu, než jich vůbec znal Boblig. I když je díky románu Václava Kaplického, nazvaném Kladivo na čarodějnice, a stejnojmennému filmu Otakara Vávry spojován Boblig jednoznačně s tímto spisem německých dominikánů, skutečnost byla poněkud odlišná. Když se tento inkvizitor dovolával nějaké autority, uváděl kromě bible zpravidla Delriovu příručku, spis Shrnutí zločinů neboli šest knih o magii (Epitome delictorum sive libri sex de magia) od nepříliš známého španělského advokáta Francisca de Torreblancy y Villapando, případně Morální theologii (Theologia moralis) Paula Laymana. O Kladivu na čarodějnice věděl jen díky příležitostným odkazům na ně, jež se v těchto dílech nacházely.
Bobligovi bylo jasné, že Lautner podléhá kompetenci církevní justice a tudíž rozhodnutí o projednávání jeho případu musí vydat olomoucký biskup. Proto se obrnil trpělivostí a začal především shánět "usvědčující materiál". Nechal mezitím postupně uvěznit celou rodinu barvíře Sattlera, nejbohatšího šumperského měšťana, a mladou Lautnerovu hospodyni, Zuzanu Voglickovou. Jejich vynucené výpovědi obviňovaly děkana z nejrůznějších nepravostí, především z pořádání orgiastických hodokvasů na Petrových kamenech (hora pod Pradědem), kterých se měli účastnit čarodějníci a čarodějnice z celého okolí, a kde mělo za přítomnosti Satana docházet k nejrůznějším sexuálním výstřelkům včetně incestu či dokonce souložím s démony, kdy každá čarodějnice údajně měla svého "galána". Za vůdce "čarodějnického spiknutí" byl označen právě Lautner. K podobným vypovědím byly nuceny i zatčené ženy z losinského panství. Vyslýchané dokonce uváděly "čarodějnické modlitby", jež měly sloužit k přivolávání "galánů" a byly údajně dílem samotného ďábla. Realita však byla prozaičtější. Vymýšlel je Boblig a ženy se je musely učit nazpaměť. Část jedné z takových "modliteb" zní: Zelená, žlutá a bílá / je mého galána Czersche díra / Tlusté varle a dlouhý ocas / je mi milejší než můj růženec. Ve všech "modlitbách" byl kladen důraz na vulgárnost a sexuální symboly.
Boblig nakonec shromáždil svědectví 36 osob a přímo vystoupil proti Lautnerovi.
Ten neměl, díky své shovívavosti k šumperským tajným evangelíkům, na biskupské konsistoři dobrou pověst již předtím a Bobligova smyšlená obvinění se mu stala osudnými. Biskup Karel II. z Lichtenštejna-Kastelkornu dal roku 1680 příkaz k zatčení děkana a prošetření celé záležitosti zvláštní komisí, v níž měl zasedat i Lautnerův přítel ze studií, mohelnický děkan Vojtěch Winkler. Soudci se obávali zakročit proti Lautnerovi v Šumperku, kde by uvěznění oblíbeného děkana jistě vyvolalo velký rozruch, a tak sáhli k podlé lsti. Role Jidáše se zhostil Winkler. Pozval svého přítele do Mohelnice na posvícení a při hostině jej nechal zatknout.
Boblig nemohl zprvu proti Lautnerovi použít tortury. Děkan se ovšem celé čtyři roky tvrdošíjně odmítal k čemukoli doznat, a proto dal biskup roku 1684 svolení k útrpnému výslechu. Lautner byl surově mučen deset dní za sebou a soudcům se podařilo zlomit jeho odpor. Přiznal se k nejfantastičtějším obviněním, která vykonstruoval Boblig na základě vynucených výpovědí ostatních delikventů. Žádné z nich se nezakládalo na pravdě, snad jen to, že děkan měl občas intimní styk se svou hospodyní Zuzanou Voglickovou, což u kněží nebylo nijak neobvyklým prohřeškem a konsistoř by jej za normálních okolností posuzovala celkem shovívavě.
18. září roku 1685 byl děkan Kryštof Alois Lautner upálen v Mohelnici. Když byl řetězem připoután ke kůlu, přivázal mu katův pomocník na krk pytlík, naplněný střelným prachem. Na přání biskupa měla být takto urychlena jeho smrt. Když však týž pacholek těsně před zapálením hranice přivedl pytlík k výbuchu, exploze děkana neusmrtila, ale těžce jej zranila - výsledek biskupova záměru byl tedy přesně opačný. Lautner z hořící hranice do poslední chvíle volal svatá jména a hlasitě se modlil, takže řada přihlížejících získala dojem, že v tomto případě nebyl upálen ďáblův spřeženec, nýbrž mučedník, chovající se do poslední chvíle jako světec.
Soudci naproti tomu rozšířili zprávu, že Lautner strávil noc před popravou rozhovorem s démony. Když tomu někteří odmítali uvěřit a tvrdili, že byl upálen nevinný mučedník, odmítl Boblig nevrle podobné zvěsti s poukazem na to, že tihle lidé se strašně mýlí, ježto nevědí, že i ďábel má své mučedníky.

Císařův zásah
Po Lautnerově smrti konal Boblig své hrůzné dílo ještě přes deset let. Zatím panství Velké Losiny přicházelo o schopné poddané a díky procesům také chudlo. Šumperk procházel hospodářským úpadkem, nejbohatší měšťané končili na hranici a ostatní města nechtěla s vykřičeným "čarodějnickým hnízdem" obchodovat. Hejtman Vinarský z Křížova, jeden z členů losinského tribunálu, se roku 1686 upil k smrti, hnán výčitkami svědomí.
Ze zámku ve Velkých Losinách také pronikaly zvěsti o tom, že kat a jeho pacholci se zde nezřízeně opíjejí a ve vězení provádí nevídané výtržnosti. Vydatnému pití se ostatně nebránili ani členové losinského tribunálu. Sám Boblig šel ostatním příkladem a za léta svého působení toho dokázal i se svými přísedícími spořádat opravdu požehnaně, což dokládají dobové záznamy o pravidelném přísunu piva, vína a pálenky pro inkvizitora a jeho druhy. Sedláci na losinském panství se bouřili, ve vzduchu byla cítit rebelie.
Boblig se proto začal ohlížet po jiném působišti a jeho oko se zalíbením spočinulo na bohatém královském městě Olomouci. Inkvizitor znal dobře tamní poměry z dob své advokátské praxe. Obviněným z Velkých Losin i Šumperku začal při výslechu podsouvat jména nejzámožnějších olomouckých měšťanů, kteří měli být rovněž viděni při čarodějnických sabatech na Petrových kamenech.
Olomoučtí radní však nelenili a zavčasu poslali císaři Leopoldovi I. svůj protest spolu s obsáhlou zprávou o činnosti nechvalně známého Bobligova tribunálu v Šumperku. Podařilo se jim dosáhnout plné podpory panovníka. Boblig byl nucen svá obvinění stáhnout.

Konec hrůz?
Od devadesátých let 17. století začala být probíhajícími procesy znepokojena také vrchnost. Nepřinášely jí totiž kýžený zisk, spíše naopak. Jáchym a Maxmilián ze Žerotína převzali po dočasné správě své tety, hraběnky z Galle, dědictví řádně ztenčené a kníže z Lichtenštejna, držitel Šumperku, začínal rovněž pociťovat neblahé důsledky čarodějnických procesů po stránce hospodářské. I působení hrůzostrašných zvěstí o praktikách inkvizičních soudců sehrálo svou roli a roku 1696 byla činnost tribunálu ve Velkých Losinách i v Šumperku zastavena. Během osmnácti let si vyžádala životy více než stovky lidí.
Osmdesátiletý Boblig odešel na odpočinek a poslední léta svého života strávil v poklidu, zaopatřen jměním, nabytým díky své předchozí činnosti. Stihl se dokonce ještě i oženit. Přestárlý inkvizitor, vytrvale trápený pakostnicí, zemřel mezi léty 1696-1700.
To, že nejproslulejší čarodějnické procesy u nás proběhly na území, osídleném z převážné části německým obyvatelstvem, je jistě příznačné vzhledem k zakořeněnosti démonologických pověr v německých zemích. Ta se projevila nejen v 16. a 17. století během "honu na čarodějnice", nýbrž i v pozdějších dobách. Tehdy se však "čarodějnice" nestávaly vězněnými delikventkami, nýbrž oběťmi individuálního násilí, nesoucího prvky lynče, a před pak soudem končili většinou jejich pronásledovatelé. K takovým excesům docházelo v Německu i v době nepříliš dávné.
V roce 1962 byl v Bambergu odsouzen studnař Hans Georg Vogel, který zapálil dům, patřící Elisabeth Hahnové. Před soudem označil tuto ženu (za souhlasného přikyvování svých rodáků) jako čarodějnici. Devatenáctiletý Heinz Seemann z Essenrode zavraždil svého dědečka, o kterém se domníval, že je původcem jeho žaludečních vředů. Zaříkávačka z Gelsenkirchenu označila za viníka nemoci skotu na statku ve Vestfálsku novomanželku statkářova syna, protože hromadný úhyn dobytka začal několik dní po svatbě. Otec se synem "čarodějnici" zbičovali a poté zamkli do komory, kde žena na následky trýznění a hladovění zemřela. Podobné případy musí nutně vyvolávat mrazení v zádech.
K nejkrásnějším úkolům historie náleží pomstít nevinné a památku čestných lidí, danou z neznalosti či z pověry do klatby, očistit před potomstvem, napsal o nešťastném děkanu Lautnerovi ve svých Pragmatických dějinách města Olomouce František Jiří Eberl (1753-1837). Dnes je situace mnohem jasnější. Severomoravské procesy se již dočkaly románového i filmového zpracování a těší se pozornosti historiků. Osud šumperského duchovního i dalších obětí je však stále živou připomínkou, kam až může vést fanatismus, pověrčivost, lidská chamtivost a touha po moci.

Rozsudek nad děkanem Lautnerem z 1. září 1685
Kryštof Lautner, bývalý děkan v Šumperku, usvědčený nejen mnohými výpověďmi mužů a žen, rozsudky a právem potrestanými, kteří vesměs až do své smrti na těchto výpovědích neodvolatelně setrvali, výpovědi útrpné i dobrovolné odpřisáhli a byli jimi usvědčeni, ale též vlastními po mučení dobrovolně přiznanými, navíc svými výpověďmi a vyznáními víckrát vlastnoručními podpisy potvrdil, že příšernými a hnusnými mrzkostmi nenáviděl uažený Boží Majestát, mnohokrát se účastnil čarodějnických schůzí a setkání na Petrových kamenech, oddával se zlému nepříteli, zřekl se Boha a jeho milých svatých, svatou posvěcenou hostii samotnou nejenže zneuctil, ale vložil do boty a nadto s ní se svými společnicemi a rouhačkami tancoval, navíc k ještě většímu zpronevěření této ji rozděloval jiným čarodějníkům a čarodějnicím a tím zavdal podnět štítiti se této, s řečenými velesvatými hostiemi páchal takové svévolnosti, že žádný křesťanský jazyk vysloviti je nemůže. Dále že mše svaté obětoval ďáblu a že se dopustil mnoha svatokrádeží a zneuctil Boha tím, že svatokrádežně zpovídal, že v Pustých Žibřidovicích o svátku na připomínku Utrpení Páně pověšeného beránka první uhodil prutem, mnoho novorozených dětí obětoval zlému nepříteli a neplatně je pokřtil, též kajícíníky, kteří se u něho zpovídali, neabsolvoval, s duchy mnohými jinými, matkami a dcerami, se nespočetněkrát smyslně spojoval, po celou dobu svého uvězení nedal najevo sebemenší kajícnost, svá přiznání a výpovědi začasté zlomyslně odvolával a ještě ustavičně dával najevo svou zatvrzelost. Když biskup místo dřívějšího inkvizitora nyní po vynesení rozsudku v tomto vyšetřovaní nynější delegované kolegium ustanovil, to při zvažování těchto tak četných nahromaděných velkých mrzkostí a ohavných činů, při uvážení všech okolností, jak tyto mrzkosti zmírnit a jak rozmnožit péči, takto nalezlo právem : že on, Kryštof Lautner, má být zbaven všech duchovních hodností a úřadů, degradován dle kanonických práv, poté předán do rukou katových a jeho tělo se má na popravišti veřejně a zaživa až na popel spálit, což jemu bude zcela zaslouženým trestem, jiným však k zošklivení, varování a k příkladu.

V Olomouci dne 1. září 1685.
Jindřich František Boblig z Edelstadtu
Eliáš Isidor Schmidt

(Rozšířená verze článku, který vyšel v Lidových novinách dne 11.7. 1998)

Použitá literatura:
František Jiří Eberl, Pragmatické dějiny města Olomouce, ed. V. Spáčil, Olomouc 1994.
Jan Kašpar, Hony na čarodějnice na Šumpersku trvaly osmnáct let, LN, 11.7. 1998, s. 30.
Václav Medek, Čarodějnické procesy a upálení děkana K. Al. Lautnera v Mohelnici, DP 1962, č. 7., s. 128-130, č. 8., s. 151-153, č. 9., s.166-169, č. 10, 188-189.
Václav Medek, „Čarodějnický děkan“ Kryštof Alois Lautner, SM 1966, 13, s. 9-18.
Václav Medek, „Čarodějnický děkan“ Kryštof Alois Lautner, VZ 1973, 80.
František Spurný, Severomoravské čarodějnické procesy, VZ 1970, 1.
František Spurný – Vojtěch Cekota – Miloš Kouřil, Šumperský faář a děkan Kryštof Alois Lautner, oběť čarodějnických inkvizičních procesů, Šumperk 2000.
František Štěpán, K životopisu inkvizitora J.F. Bobliga, SM 1992, 64, s. 52-54.
Marek Tomaštík, Čarodějnické modlitby jako specifický problém čarodějnických procesů, SBORNÍK Z SVK OU, 1996, s. 69-80.