Reunion GOREFEST a následná příprava jejich novinky, to byly mnou nejočekávanější události tohoto roku, co se hudební scény týká. Asi se to o mě moc neví, ale pozdější desky této skupiny řadím vůbec  k tomu nejlepšímu, co má sbírka CD obsahuje. Především „Soul Survivor“ považuji za opravdu nadčasový a ojedinělý klenot deathmetalové scény. I na zatím posledním „Chapter 13“ ukázali Nizozemci, že jim jde hlavně o to, nějak se vyvíjet, bez ohledu na negativní aspekty jako je odliv fanoušků starší tvorby (který beztak proběhl už po „Erase“) a z toho plynoucí nižší prodej jejich desek.  Bohužel, co následovalo po vydání „13ky“, to víme všichni a právě z tohoto důvodu jsem měl ohledně „La Muerte“ trochu obavy. Zatím totiž nevím o kapele, která by v rámci „reunionového“, či „comebackového“ alba nevsadila na osvědčený „návrat ke kořenům“…

A přesně jak jsem očekával, tak se i stalo. Ta tam je inspirace 70tými léty jako na „Soul Survivor“, pryč jsou také úlety a experimenty z desky minulé (marně budete hledat podobné kousky jako např. „F.S.2000“, nebo „Burn Out“) – kapela se vrátila někam do časů „Erase“ a jediný rozdíl je v lepším zvuku a řidším vlasovém porostu muzikantů, což máte možnost vidět v bookletu.

Začíná se tak, jak končilo posledním album, tedy písní „pro masy“. Ještě úvodní klidná pasáž naznačuje, že by se mohlo pokračovat v nastoupeném trendu vývoje, ale o tyto iluze vás vzápětí připraví následné zrychlení a především klasická „sypačka“, která nás posunuje v čase o několik let zpět. Karty jsou tedy rozdány už při prvním tracku – skupina nechce nic riskovat a raději nahrála materiál, který je tou klasickou „sázkou na jistotu“. Přiznávám zklamání, ale to by samozřejmě neměl být důvod ihned zatratit celou desku. Bohužel jsem však kromě závěrečného trojlístku (titulní věc – skvělé melodie, „The New Gods“ a „Till Fingers Bleed“) nenalezl jedinou skladbu, při které by se dostavilo ono pověstné mrazení na zádech. U všech ostatních sem měl pocit, že vznikly tak nějak prvoplánově, bez náznaku nějaké originality nebo progrese, hlavně neurazit deathmetalové fanoušky.

Když se připravovala „Soul Survivor“, prohlásil Jan v rozhovoru pro tehdejší Metal Hammer, že se kapela při skládání nechala hodně ovlivnit hudbou 70tých let, kterou do té doby, coby mladíčci, poslouchající pouze extrémní odnože metalu, neznali. Pokud můžu soudit, tak dle aktuálního materiálu skupina zřejmě opět poslouchá to co dřív. Ani nevím, do jaké škatulky současný GOREFEST zařadit. Myslím, že nejblíž pravdě by zřejmě bylo označení „mix neo-thrashe a deathmetalu“. Samozřejmostí je skvělý Janův vokál (ovšem velká škoda, že už ho téměř neslyšíte v „čisté“ podobě) a charakteristická hra obou kytaristů, kdy Frank hlavně „drhne“ a Boudewijn má na starosti veškeré sólové party. Technicky samozřejmě vše v naprostém pořádku, ale jak jsem již uvedl – nemohu se zbavit dojmu, že se jedná pouze o dobře odvedené řemeslo.

Chápu, že většina fanoušků na to bude nahlížet jinak. Není se ani čemu divit, materiál sám o sobě není špatný a domnívám se, že na takové album by se většina současných (podobně znějících) mladých kapel nezmohla. Přesto nemůžu hodnotit jiným způsobem. GOREFEST pro mě donedávna byli výjimečnou kapelou, u které byl vývoj a vlastní tvář vždy na prvním místě, ale po vydání novinky v mých očích docela klesli. Samozřejmě, skvělou minulost jim už nikdo neodpáře, ale možná by bylo lepší, kdyby se dali dohromady jen kvůli koncertování – já bych se bez „La Muerte“ klidně obešel…