Možná tak trochu překvapivá je brzká novoučká pohlednice z Kanady od Jeffa Waterse. Píše, že se má stále čile k dílu, nenechal se zlákat žádnou nabídkou od více či méně populárnějších seskupení, a po pouhém roce oddychu nám dává zase možnost vyslechnout si aktuální nabídku jeho vrchního „Drtiče“. Že od posledně zbyl ze sestavy jen zpěvák David Padden? Že za bicí soupravou vystřídal skvělého Manginiho Tony Chappelle? A že si velký Jeff zase jednou krom kytar obstaral i všechny basové party? No, to snad nemůže překvapit vůbec nikoho. Pod sluncem tedy všechno při starém, lístek má pěkně barevný obrázek, pojďme na to - pan ANNIHILATOR se přihlásil o slovo!
Jak je na tom tedy samotný obsah „schízy“ v balení de luxe? Pokud snad patříte ke snílkům a fantastům předpokládajícím odklon od typického rukopisu v přísné thrashové linii, musím vás zklamat. Jeff už zkrátka moc dobře ví, kde ho jeho fanoušci chtějí mít, má dobrou školu „konzervárenství“ od svých oblíbenců AC/DC, a tak se nekoná sebemenší úkrok stranou, vše je, jako vždycky bylo. Ale čert vem styl, ANNIHILATOR platili a platí za osobitou „partičku“. Jenže víme, jak to na světě chodí, když káru táhne stále tentýž skladatel. Ano, sebevykrádání je i tentokráte číslem jedna na pořadu dne a nutno sportovně přiznat, že už se pomalu dostáváme za hranice tolerance. Hned stěžejní riff úvodní písně „Maximum Satan“ (jak vidno, i texty nadále zůstávají na pozici spíše nutného - či v rámci filosofie skladby MAXIMÁLNÍHO - zla) totiž připomene nesmrtelný úvod „The Fun Palace“ a podobné asociace budou pozorného posluchače napadat vlastně po celou hrací dobu disku. Když už jsme u toho srovnávání, zkusil jsem se vrátit spolu s ANNIHILATOR v čase poslechem starších kousků a výsledkem je jediné - starší tvorba byla mnohem barevnější a propracovanější. Za oběť návratu k občasným maxikvapíkům padla většina dvojhlasých ataků kytar - zkrátka všechno bylo zhuštěno a jaksi zjednodušeno, krom nezbytných principálových virtuózních sól a sólíček, i když i ty již vykazují značnou dávku stagnace. Abych nebyl nespravedlivý, najdou se povedené momenty (kupříkladu bláznivá „Invite It“, „Pride“ s až neopunkovým refrénem nebo sžíravá „Clare“), začínají však připomínat ten pověstný šafrán, což je vždycky špatné znamení. Pokud ještě čekáte na zhodnocení výkonu (v rámci tradičního personálního kolotoče v kapele) „držáka“ Davida Paddena, pak vězte, že byť je jeho projev lepší premiéry, určitě zůstává jedním z nejméně výrazných Annihi-pěvců.
Shrnuto, podtrženo - pohlednice „Schizo Deluxe“ je určitě dobrou zprávou pro skalní, ovšem milovníci excelentních jízd, jakými byla první čtyři alba, jen smutně zakroutí hlavou a raději sáhnou po těch dávných (dosud nepřekonaných) sbírkách z katalogu kanadského trdlování. Milý Jeffe, tvoje dnešní pohlednice mne sice neurazila, ale ani příliš nepotěšila. Možná bude nadšen někdo, kdo nemá zkušenost s tvou starší tvorbou, ale opravdu si myslím, že bys měl příště raději každou novou píseň konfrontovat se svým zlatým skladatelským obdobím. Tohle už totiž opravdu trochu smrdí připálenou nastavovanou kaší.