Nová deska DEAD SOUL TRIBE? A opět pouze s jednoročním prostojem? Pokud skupinu netlačí nějaká „výhodná“ smlouvy s vydavatelstvím, pak je to více než podezřelé. Samozřejmě, předák Devon Graves hudbou žije, což bylo vidět i při loňském předskakování RAGE, kdy v sále doslova „lovil“ potencionální fanoušky, se kterými by prohodil pár vět, ovšem vzpomenu-li na nemastnou neslanou ochutnávku jedné novinky, pak žádné valné vyhlídky do budoucna neslibovala. Bludný kruh vlastního skladatelského rukopisu totiž nebyl překročen, a tak nezbývalo než doufat, že náčelník svůj kmen včas sjednotí a hlavně zavelí do studiové plné polní. Jedině s odlišnou vizí totiž mohla dát nová deska zapomenout na nepřeslechnutelný fakt, že „The January Three“ pouze okopírovala vše zásadní z doposud nejpovedenější kolekce „A Murder Of Crows“.

A bez váhání hnedle karty na stůl - v podobě aktuálního počinu tu bohužel máme „Rozparovače vran“ potřetí. Nic se nezměnilo. Možná drobet zvuk, je zase o něco plnější, čistší a dává tak plně vyznít náladám v typicky zamračené atmosféře, kdy je v bolestech ukrajována věčnost. Hlas páně Gravese se nebojí ještě více přitlačit na pilu a krom hladivě čistých poloh (kupříkladu v kratičkém klavírním světabolu „Someday“) rozkopat tu hromadu deprese pěkně od podlahy vztekle vyřvaným a možná trochu i nezvykle nakřáplým projevem (úvodní „A Flight Of An Angels Wing“, chcete-li). Jenže to je tak asi všechno. Darmo platné, že nahrávka má potřebnou šťávu, grády, zvuk, produkci, když materiál je už minimálně třikrát vylouhovaný samotným Devonem - to je vada, která prostě nejde ničím překrýt. Možná dokážete hodit výpůjčky z vlastní DST dílny za hlavu (nebo si v tom dokonce libujete?), i já jsem to nakonec přestál a samotný materiál, i díky své osobitosti v globálním kontextu, rozhodně tragický není, ovšem přes všechnu sílu a občasný krásný moment (třeba výtečná „My Dying Wish“ nebo tradiční „Waiting In Line“ s použitím flétny) na probíraný nedostatek „jinosti“ upozorní, už jen identickými rytmickými figurami kotlů a perkusí, ke kterým se vám automaticky řadí ta která melodie z minulosti.

Kámen úrazu je tedy zřejmý. Možná by pro příště stačilo nechat nahrávat i další členy a snažit se je přinutit k vlastním aranžím do zkomponovaných základů. Pokud na to nemají, hledat na jejich posty schopnější. Aranžérský rejstřík mistra kapelníka totiž nese již značně omšelý punc novosti a tak nezbývá, než na něj vpustit trochu čerstvého leštidla. „The Dead Word“ snad nebude pohřebním proslovem Kmene mrtvých duší, každopádně však pomalu skomírá ozvěnou uspávajícího umíráčku. Devon Graves totiž touhle deskou, poprvé na celé čáře, prohrává pomyslný souboj s Buddy Lackeym a rozhodně nedoporučuji pouštět si před úvodním poslechem novinky třebas psychotický valčík „Bleeding“. To byste pak nutně museli zaplakat nad tím propadem do hlubin (byť jen vlastní) průměrnosti. Tak snad raději příště nechat materiál delší dobu zrát a třeba se dílo lépe povede? Přál bych si to, moc bych si to přál!