OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Polská scéna je co se týče vzniku nových a nových zajímavých kapel na tom nesrovnatelně lépe, než ta naše, což koneckonců neříkám poprvé. Jsem nucen si na tuto pravdu vzpomenout i během poslechu novinkového EP pětice říkající si NEUROTHING, která navíc svůj výtvor opatřila zdařilým a graficky příjemně vyvedeným obalem i bookletem. Není to však jen pozlátko ukrývající hudební prázdnotu? Ne, tohle naštěstí není ten případ.
Zbystřit by měli hlavně fanoušci natlakovaného riffování ala MESHUGGAH, neboť k těm by NEUROTHING musel přirovnat snad každý, kdo se na tomto poli alespoň trošku orientuje. Mladá kapela, která se zformovala teprve před rokem se totiž vzhlédla v moderním pojetí metalu, jak jej presentují právě zmiňovaní Švédové. Nejdůležitějšími součástkami tohoto metalového stroje jsou úderná rytmika a nekompromisní kytarová bruska, která svým pojetím občas připomene třebas i americkou PANTERU v dobách „Vulgar Display Of Power“ (1992) anebo „Far Beyond Driven“ (1994). Uřvaný vokální projev Chupasangreho pak nese všechny typické rysy takto pojaté muziky. Pozitivně pak lze hodnotit i občasné pokusy o čistý zpěv, kterých by dle mého názoru mohlo v budoucnu jen přibývat. Zvuková stránka nahrávky splňuje všechny nároky na ní kladené. Jednotlivé nástroje znějí vskutku nekompromisně a čistě.
Čtyřskladbový vstup NEUROTHING na scénu lze charakterizovat jako povedený a rozhodně ne zbytečný. Pevně věřím, že Poláci mají na to, aby se jejich tvorba ze 100%-ního vlivu těch slavnějších brzy dokázala oprostit a přijít i s nejednou originální a zajímavou myšlenkou. Koneckonců tyto náznaky lze vypozorovat i v tomto demu.
PS: Z domovských stránek kapely lze kromě MP3 ukázek stáhnout i klip ke skladbě „Macheta".
První demo mladé polské bandy NEUROTHING nabízí osvědčené power/thrash metalové postupy. V existenci této kapely lze do budoucna vytušit pozitivní perspektivu.
7 / 10
Buli
- bicí
Sloma
- kytara
Bocian
- basa
Kazub
- kytara
Chupasangre
- vokály
1. Never Core
2. Macheta
3. Anomaly
4. Vanishing Celestial Bodies
Vanishing Celestial Bodies (2005)
Vydáno: 2005
Vydavatel: Vlastní náklad
Produkce: Jacek Chraplak & NEUROTHING
Studio: Laronermma Recording Institute
Ano, v hudbě NEUROTHING se dají snadno vystopovat vlivy PANTERY i MESHUGGAH, přihodil bych ještě i špetku podobnosti s FEAR FACTORY, které slyším například v úvodu skladby „Anomaly“. Dost slušně to šlape a silný, často v nervně vypjatých polohách se pohybující vokál má velký tlak. Najdou se i zajímavá vokální zpestření, náladová uvolnění tempa, oživující jsou i krátké kontrastní emo vsuvky v závěrečné skladbě. Celkově opravdu nadprůměrný počin začínající skupiny.
Záležitost na nějaký ten poslech... není to zlé, ale nějak zvlášť hodně poslechů to taky nedá... +- půl bodu
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.