David Cronenberg je v současnosti považován za kontroverzního režiséra. Ne že by jeho filmy byly nějakým způsobem skandální anebo šokující, ale určitě se všechny dají charakterizovat lakonickým konstatováním – „zvláštní“. To platilo i o jeho předchozím filmu „Pavouk“ (2002). Tři roky po se Cronenberg opět připomíná a ani tentokráte nehodlá jít cestou konvenční filmařiny, byť jeho nový snímek – „Dějiny násilí“ – představuje tu lépe stravitelnou část jeho filmografie.

Zapadlý motel situovaný někde poblíže některé ze spletitých amerických silnic. Na první pohled ničím výjimečná stavba, vždyť takovýchto jsou po celých Státech stovky, ne-li tisíce. Je ráno a s jeho pohostiností se právě loučí dvojice nepříliš dobře naladěných mužů. Už na první pohled je na nich něco zvláštního. Všude je i přesto, že je osm ráno, až příliš ticho a ani ti dva nejsou zrovna z těch, kteří by si mohli dovolit jezdit v zánovním kabrioletu Ford Mustang.

„Co Tě tak zdrželo?“ „Ale měl jsem problém s jednou pokojskou, ale už jsem ho vyřešil.“.
„Sakra osm hodin ráno a takový vedro! Máme vodu?“ „Kruci máme prázdnej kanystr.“ „Vzadu na recepci je automat na vodu...“

Zdánlivě ospalý ranní klid však vzápětí končí a každému je jasné, že ti dva nejsou žádní obchodní cestující, ani kamarádi na cestě napříč krajinou. První naturalistické záběry na mrtvá těla v recepci a chladnokrevná likvidace posledního žijícího obyvatele motelu jsou jasným signálem, že ústředním motivem snímku je násilí.

Střihem se přesouváme do zapadlého městečka, kterých jsou stejně jako dálničních motelů v Americe stovky. Poklidný a pravidelný život si vychutnává i Tom (Viggo Mortensen). Majitel typického maloměstského bistra vede se svojí manželkou Edie (Maria Bello) a dvěma dětmi spokojený život. Nejdůležitější hodnotou pro něj je co nejdéle udržet si toto malé štěstí, nejlépe do konce života. Bohužel, už od úvodních titulků je jasné, že ti dva podivíni jednou vstoupí do Tomova bistra a kvůli toastům se slaninou to určitě nebude. Od této chvíle už v jeho životě nebude nic tak jako předtím. V momentě, kdy se bez váhání postaví agresorům, spouští spirálu událostí, jejichž toku už nedokáže nijak zabránit.

Pokud jste v očekávání podívané plné zběsilých zvratů a nečekaných rozuzlení, tak vás musím zklamat. Cronenberg zvolil jiný přístup vyprávění. Karty své rafinované hry s divákem odkrývá pomalu, pozvolna a nikterak křečovitě. Ani to mu však nebrání naservírovat několik překvapivých a šokujících a místy až neuvěřitelně naturalistických scén. Dvě řekněme velmi neortodoxně pojaté sexuální scény slouží jako obraz ve změně vzájemného vztahu mezi Tomem a jeho manželkou. Od zamilovaných hrátek nahrazujících neexistující středoškolskou lásku až po okamžitý a nekontrolovatelný výbuch vášně mezi dvěma téměř cizími lidmi. Podobný symbol mají i kamerové filtry a práce se světlem, kdy počátek snímku symbolizují záběry plné slunce. Světlo však postupně slábne, až do nočního závěru.

Ačkoliv název filmu může vzbudit představy o nějaké historické studii násilí v lidské společnosti, skutečnost je nakonec jiná. „Dějiny násilí“ jsou filmem zvláštním a i přes svoji zápletku jeho poselství lze interpretovat jako druhou šanci, na kterou má právo každý z nás. Je to drama, thriller anebo psychologická studie? Na tuto otázku je asi zbytečné odpovídat, neboť ať už se na něj díváme jakkoliv, vždy nám z toho vychází velmi poutavý a diskutabilní film zároveň.