Obdiv, nekritické nadšení, ale i pohrdání a obviňování z kýčovitosti, to vše si v minulosti vysloužila jedna z legend gothického rocku, parta vedená svérázným Carlem McCoyem. Tihle, na drsné kovboje si hrající, maníci sice nebyli objevitelé stylu, ale stali se společně například s takovými SISTERS OF MERCY jeho výraznou hybnou silou a svým způsobem předznamenali budoucí směřování mnoha dalších skupin. Dnes se gothic rock nezřídka utápí v plytké banálnosti a primitivní rádobyemotivní popěvky nutí spíše k smíchu, můžeme však mít Fieldům za zlé, že se podíleli na rozpoutání této vlny gothického šílenství? Asi těžko, troufnu si totiž tvrdit, že v jejich případě to rozhodně nebyla vypočítavost, co vedlo svéráznou partu k osobitě vybočujícímu hudebnímu výrazu, a ani onu image tvrdých kovbojů s kolty proklatě nízko nepovažuji za pózu. Už jen pro tu McCoyovu zjevně nepředstíranou oblibu v divokém západě, koních, puškách a westernech. Jako by tenhle maník vzpomínal na svůj minulý život texaského desperáta pronásledovaného kanadskou jízdní policií, poté co musel prchnout ze Států, neboť zatykače s jeho podobiznou visely v každém větším americkém městě. To že jsou FIELDS OF THE NEPHILIM ve skutečnosti anglickou skupinou ponechme jako zanedbatelný detail.
Vše začalo právě u Carla McCoye, který nejprve zkoušel štěstí v hertfordshirské partě PERFECT DISASTER, ale pak se v roce 1984 spojil s členy právě se rozpadnuvší skupiny MISSION a zformoval FIELDS OF THE NEPHILIM. Hned rok nato o sobě skupina dala vědět vydáním prvního EP „Burning The Fields“, to vyšlo v nákladu 500 kusů a podílel se na něm ještě i saxofonista Gary Whisker. Pevná sestava se však ustálila až následně ve složení Carl McCoy (vokál), Paul Wright (kytara), Peter Yates (kytara), Tony Pettitt (baskytara) a Alexander „Nod“ Wright (bicí). „The Bonanzas“ byla posměšná přezdívka, kterou si skupina vysloužila díky své kovbojské image. Kdekdo by asi čekal, že v kůži odění cowboyové, navlečení v dlouhých pláštích s klobouky naraženými hluboko do čela, budou produkovat nějakou country music, ale ne, FIELDS OF THE NEPHILIM šli hned od začátku úplně jiným směrem, ve svých skladbách totiž přetavovali rockovou klasiku do bolestiplné náladové hudby, která nese onu zvláštní nálepku gothic rock.
Pozastavení první – Nephilim – bastardi boží
Nephilim je jméno pocházející z biblické legendy o Nephilimech, což mají být padlí andělé, potomci synů božích a lidských dcer, někdy interpretovaní jako zrůdy. Je možné na ně nahlížet i jako na Obry a ne zcela přirozené hrdiny. V každém ohledu však jde o bytosti temné, které pykají za své „nelidství“. Jméno těchto „bastardů božích“ v názvu skupiny je pak příznačné pro vlastní hudbu FIELDS OF THE NEPHILIM, která se převaluje především v potemnělých náladách bolestiplného projevu a smutku.
Pouhých deset dnů stačilo v roce 1987 k nahrání prvního alba „Dawnrazor“, které vyšlo u Beggar´s Banquet, labelu, na kterém v té době vydávali třeba i THE CULT nebo BAUHAUS. Pilotní singly, vydané ještě v roce 1986, doprovodilo i první video skupiny, které natočil Carlův přítel, režisér Richard Stanley, v jehož filmu „Hardware“ si zahrál i sám McCoy. „Dawnrazor“ (začínající motivem přepracované melodie z westernu „Tenkrát na Západě“) ještě hodně čiší zápachem syrového nedodělku, těžko hledat nějaké produkční dotaženosti, své kouzlo však nahrávka má, především v náladové rovině se už projevuje znatelný cit pro emotivní popěvky a depresivně tepající až stereotypní rytmika v kombinaci s tklivým McCoyovým klasem definovala typický rukopis skupiny. Následovalo turné po Evropě a v dalším roce zkoušejí Fieldi štěstí i ve Státech. Zajímavým paradoxem budiž skutečnost, že tito kovbojové na americkém turné zcela propadli (alespoň dobové zprávy jejich koncerty „za velkou louží“ jako propadáky označují). Skupinu to však nijak nezastavuje v jejím hudebním tažení a ještě v roce 1988 vychází druhé album „The Nephilim“, kterému předcházejí singly „Blue Water“ a „Moonchild“. Po všech stránkách dotaženější dílo oplývá hitovými skladbami i velkou dávkou dramatičnosti a zdvihá skupinu v tažení za slávou. Evropa je nadšená, album šplhá až na dvanácté místo žebříčku Album Charts a i přesto, že fanoušci v rodné Británii se chovají lehce macešsky, FIELDS OF THE NEPHILIM jsou již hvězdami gothic/darkwave scény.
Pozastavení druhé – Image a slova jako mytické výpovědi i snové halucinace
Texty jsou samostatnou kapitolou v projevu skupiny, přes poněkud úsměvnou western image je vše haleno do temna a i kostýmy připomínají spíše zombie styl. V podobném duchu se pak nesou i texty orientované především na okultní historická témata a na temnější stránky lidského života. Například skladba „Moonchild“ je inspirována příběhem ocultisty Aleistera Crowleyho. Nekonkrétní obrysy mystiky a tajemství jsou v rovnováze s vlastní hudební stránkou skladeb a prostupují tvorbou skupiny jako permanentní bědování umírajících tvorů. Vše do sebe zapadá a funguje, a to i přesto, že vzezření tajemných kovbojů vyloudí nejeden křečovitý úsměv.
Po singlu „Psychonaut“ přichází dle mého názoru vrcholné dílo temných Angličanů, a to třetí album „Elizium“. Vyznačuje se především obrovskou vzdušností a náladovostí, ovšem při zachování značně hitových ambicí. Zastřeně rezonující vokál jako by doléhal z jiné dimenze a neustálé klávesové plochy podbarvují střídmě tepající kytary, které zvučně kontrastují s monotónně dusícím rytmem bicích. Skupina je ve skvělé formě, což dokazuje i na následném turné. Někde ve skrytu však hlodá červíček vnitřního rozkladu a v létě 1991 je najednou vše jinak. Carl McCoy, který se z kuřáka a alkoholu holdujícího týpka přerodil na asketického vegetariána, odchází ze skupiny, a jelikož je majitelem práv na název, je to i konec samotných FIELDS OF THE NEPHILIM. V té chvíli se zdá, že se kovbojové přesouvají do role legendy, která již nikdy neožije. Vychází ještě výborný živák „Earth Inferno“ obsahující všechny hlavní hity jako „Preacher Man“, „Moonchild“ nebo „Sumerland“, pod označením „Laura“ se objevuje CD reedice prvních dvou EP, ale dál už se dají čekat maximálně tak kompilace, z nichž zajímavou je například „Revelations“ z roku 1993, kde se na limitované edici objevují i některé raritní kousky z B-stran singlů.
Pozastavení třetí – Klopýtání po kamenitých vedlejších cestách
Hudební historie Carla McCoye i zbytku rozštěpené skupiny však rozpadem nekončí. Carl, po lehkém naznačování spolupráce se skupinou MORGOTH, si jde svou cestou a jako „následník trůnu“ se snaží pokračovat s projektem THE NEFILIM, bratři Wrightovi a zbytek skupiny přijímají vokalistu Andy Delaneye a fungují dál pod jménem RUBICON, v roce 1992 vydávají album „What Starts, Ends“, skupina koncertuje a snaží se navázat na úspěšnou dráhu původního uskupení. Svět je však krutý, vlna popularity gothic rocku uvadá, FIELDS OF THE NEPHILIM jsou skryti v temnotě hrobky hudebního archívu a po jejich následovnících už není taková poptávka. Deska THE NEFILIM „Zoon“ spatřuje světlo světa až v roce 1996 a přestože je kladně přijata recenzenty i bývalými fanoušky, nijak převratnou díru do světa s ní Carl neudělal. Je to pamlsek především pro věrné fanoušky, kteří jsou ochotni respektovat i citelný stylový odklon do tvrdší polohy. Pocit hrdosti je nahlodáván steskem po zašlé slávě a do myslí rozštěpené bandy se vkrádá myšlenka na reunion.
Pro FIELDS OF THE NEPHILIM byl opětovný návrat na hudební scénu během na hodně dlouhou trať. Už v roce 1997 se Carl McCoy, Tony Pettitt a bratři Wrightové snaží domluvit obnovení skupiny, a skutečně se zdá, že legenda vykukuje z temnoty a pokouší se fungovat ve světle končícího tisíciletí. Parta se však podobá zombíkovi, o kterém každý ví, že se tady po okolí potácí, ale nikdo nevěří v jeho návrat do života. Dramatického obratu nabírají události až roku 2002, kdy skupina hodně koncertuje (například festivaly Roskilde, Woodstage, Eurorock) a šíří se zvěsti o připravovaném albu. Avšak práce na něm asi neprobíhaly zrovna ideálně, vše se protahuje a znepokojený vydavatel Jungle Records v obavě, že se ohlašovaný reunion nezrealizuje, bere rozpracovaný demáčový materiál a i přes protesty Carla McCoye ho vydává pod názvem „Fallen“. Jak tohle mohlo dopadnout asi každý tuší. Carl McCoy končí spolupráci s Jungle Records a od alba „Fallen“ se distancuje (Na oficiálních stránkách skupiny o této desce nenajdete jedinou zmínku). Přesto není album přijato nějak negativně, mnohé recenze dokonce chválí. Těžko se tu však dá najít ona emotivní síla starých nahrávek, je cítit silný smrad nedopečené syrovosti, album nedrží pohromadě, skladby těkají každá jiným směrem, nedotažené aranže nahrávají přímočaré rockovosti, která zbavuje album skutečné gothické nálady. Skupina se v podstatě znovu rozpadá. Bratři Wrightovi realizují projekt LAST RITES, se kterým vydávají EP „My World Alight“. V roce 2004 pak Carl McCoy ohlašuje novou desku THE NEFILIM, datum se však posouvá a nakonec je z toho návratové album FIELDS OF THE NEPHILIM „Mourning Sun“. O něm blíže v recenzi.
Co říci na závěr? Snad jen doufat, že onen zdlouhavě krkolomný návrat jedné z legend rockové hudby přinese potěšení nejen starým věrným fanouškům, ale že si nový materiál najde své příznivce i v současné generaci a že i případné další počiny Carla McCoye budou stát za to, aby si s nimi „zašpinili“ své archívy milovníci nejen gothic rocku.