OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
The Waiting Time Is Over
No Final Night Before
Once More Into Action
Embrace The Storm Oncoming For All
Sú kapely, ktoré si zaslúžia plný počet bodov už v momente, keď vydajú správu o tom, že sa zavreli do štúdia a nahrávajú nový album. BOLT THROWER sú presne takouto kapelou a novinka „Those Once Loyal“ ma v mojom názore utvrdila už v priebehu úvodných sekúnd prvej skladby „At First Light“. Najneskôr v momente, keď sa do jedného z mnohých božských gitarových riffov Baza Thomsona zareže nádherná melódia ako jasný signál do útoku vojnovej mašiny, po ktorom na bojovom poli nezostane živej duše a tráva začne rásť až po štyroch rokoch – v čase ďalšieho nekompromisného ataku.
Vojnový stroj s nápisom BOLT THROWER je teda späť. Nespomalia ho prísavné bomby rečí o nulovom vývoji a totálnej stagnácii, nezastavia ho zápalné fľaše molotovovho koktejlu pochybností o pevnosti dvadsať rokov starých pancierových obložení. Prišli, nikoho a nič cez krv v očiach nevideli, ale čo je podstatné – zvíťazili. Tak ako vždy.
Posádku posilnil znovu sa navrátivší spevák Karl Willetts – tvrdé jadro fanúšikov, ktorému vadil nádych tvorby BENEDICTION, ktorý do zvuku BOLT THROWER priniesol na predchádzajúcej doske frontman Dave Ingram, tak môže oslavovať. A dôvodov na radosť sa, presne podľa očakávania, nájde podstatne viac. Gitarová príšera Baz Thomson je podľa všetkého studnicou geniálnych riffov, ktorá nemá dna. Ako inak si vysvetliť tú vzrušujúcu jazdu, ktorú nám pripravil v priebehu celých štyridsiatich minút novinky „Those Once Loyal“? Jej vrcholy sú zrejmé – totálna vražda „The Killschain“, ktorá bude na koncertoch lámať krky po desiatkach a tiež bojová hymna „Those Once Loyal“. Pri nej veru zvlhli oči aj pacifistickému stokilovému metalistovi s modrou knižkou.
Nie, priatelia, v prípade BOLT THROWER od mojej maličkosti nečakajte ani náznak objektivity. Táto kapela jednoducho a jasne nemá obdoby. Ten mix starej školy death metalu osemdesiatych rokov siahajúcej v osnovách až niekam do lavíc švajčiarskych učiteľov CELTIC FROST s dravosťou a nekompromisnosťou blicujúcich punkových rebelantov z anglických ulíc je proste nenapodobiteľný. Suroví a špinaví, no zároveň vznešení a krásni – to boli, sú a navždy budú BOLT THROWER!
Dámy a páni, vypočujte si najlepší deathmetalový album roku 2005!
Brave Are The Deeds
Of Fallen Victorious
Never Forgotten
Lonely Are The Glorious
Dámy a páni, vypočujte si najlepší deathmetalový album roku 2005!
10 / 10
Karl Willetts
- spev
Barry Thomson
- gitara
Gavin Ward
- gitara
Jo Bench
- basgitara
Martin Kearns
- bicie
1. At First Light
2. Entrenched
3. The Killchain
4. Granite Wall
5. Those Once Loyal
6. Anti-Tank (Dead Armour)
7. Last Stand Of Humanity
8. Salvo
9. When Cannons Fade
Those Once Loyal (2005)
Honour – Valour – Pride (2001)
Who Dares Wins (rarity) (1998)
Mercenary (1997)
... For Victory (1994)
The IVth Crusade (1992)
Peel Sessions 1988-1990 (1990)
War Master (1990)
Realms Of Chaos / Slaves To Darkness (1989)
In Battle There Is No Law (1988)
Concession Of Pain (demo) (1987)
In Battle There Is No Law (demo) (1987)
Datum vydání: Pátek, 11. listopadu 2005
Vydavatel: Metal Blade Records
Stopáž: 39:29
Produkce: BOLT THROWER a Andy Faulkner
Studio: Sable Rose Studios, Coventry, UK
Přesně před 15 lety vyšla tato deska. V době, kdy všechno staré rovnalo se bylo blbé, a moderní a technické naopak pokrokové a svěží, si Rudi za své absolutorium v hodnocení vysloužil od vychytralé chásky v diskuzích akorát úšklibky a výsměch. Dnes se nad nimi lze jen pousmát.
Osobně jsem si cestu k "Those Once Loyal" našel až za pár let později, ale od prvního poslechu jsem neměl pochyb o tom, že chvály nad tímto mistrovských počinem jsou opodstatnělé. A dnes, po takové době, tomu není jinak.
Čas ukázal, že ani po patnácti letech na definitivně poslední řadovce BOLT THROWER nelze hledat slabé místo a že se tento valivý, hymnický deathmetalový počin může hrdě postavit vedle nejklasičtějších děl svého stylu.
Loajalita. Loajalita k sobě sama. Neexistuje snad vhodnější výraz k definování podstaty BOLT THROWER, válečnické mašinérie, která nepřestává věřit, že cesta, kterou se kdysi vydala, je tou jedinou správnou. A ať už je to tak nebo není (je mi jasné, že nejmíň polovička z vás celkem oprávněně namítne, že tahle kapela nudí jako 594. pokračování seriálu o 1200 dílech), mě osobně v případě „Those Once Loyal“ nezbývá než být také loajálním. Snad pro krásně uchroptěný vokál navrátilce Willettse, snad pro Thomsonovy jednoznačně identifikovatelné riffy a vyhrávky nebo snad … opravdu přesně nevím. Ale vzpomenu-li si, jak kolega Reaper naznačil, kupříkladu na poslední albový zápis OBITUARY, jsem si tou svou loajalitou jistý jako ničím jiným. Don´t Let The Cannons Fade!
Co byste vlastně chtěli slyšet? Že BOLT THROWER nahráli zcela zásadní a přelomovou desku své kariéry? Že „Those Once Loyal“ je úžasně progresivní nahrávkou, hotovým death metalovým reprezentantem třetího tisíciletí? Samozřejmě, že není, Ostrovní tank se opatrně valí kupředu se stále stejnou sveřepostí a ve stále stejných kolejích jako kdysi na legendárním debutu „In Battle There Is No Law“. Mě osobně to však pranic nevadí, neboť jeho počínání sleduji s mnohem většími sympatiemi než bezradnost současných OBITUARY, natožpak vyloženou bezmoc dalších stylově spřízněných dinosaurů SIX FEET UNDER.
naprosto nudnej, nevyraznej, neoriginalni death, proste vubec nic... k pousmani :-)
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.