Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Tihle chlapíci se s tím taky moc nepářou. S patřičným nasazením a vervou podaný hardcore s výraznou příměsí punku dokáže být skvělou záležitostí a hlavně funkčním životabudičem. Toto je i případ finských ENDSTAND a jejich „spálených mostů“. Jedná se o jejich druhé album pod křídly českého vydavatele Day After records. Dle posledních informací ale zároveň zřejmě též o poslední, protože skupina podepsala smlouvu s německými Lifeforce records.
O ostrosti hudebního projevu ENDSTAND jsem se na vlastní kůži přesvědčil teprve nedávno prostřednictvím jejich vystoupení s kanadskými BURIED INSIDE a kapela na mě udělala velmi dobrý dojem. Tahle pětice patří totiž k té vzácně skupině interpretů, kteří dokáží z prázdné studny nabírat plné hrsti životodárné tekutiny. Prázdnou studnou mám namysli, co se nových myšlenek týče, už značně vyčerpaný přímočarý staromilský hardcore vycházející z punkových kořenů. Životodárnou tekutinu pak představují skladby z „Burning Bridges“, které zdobí hlavně enormní hladina pozitivní energie a nasazení a nemálo skutečně povedených a oživujících nápadů. ENDSTAND přesně vědí, kdy zavelet ke strhujícímu a vysokorychlostnímu výpadu, kdy je potřeba si trošku vydechnout anebo vystřihnout nějakou tu nenápadnou a povedenou melodii. Díky tomu pak celá kolekce působí velmi kompaktním, svěžím a nenudícím dojmem. Charakterizovat bychom ji mohli jako směs velmi agresivních a přímočarých vypalovaček, které však dokáží nabídnout více než jen pouhou sázku na jistotu v podobě muziky pro rozdováděné fanoušky. Síla hudby ENDSTAND se samozřejmě naplno projevuje na koncertním pódiu, ale ani poslech studiové nahrávky nevyznívá v žádném případě do ztracena. Vše pak zastřešuje výborná produkce s patřičně brutálním zvukem kytar a do kytarové hradby citlivě vtěsnaným hlasem řvouna Jaaneho.
Už celkem chápu, proč jsou tihle Finové tak vyhledávanou koncertní atrakcí a v našich krajích tolik oblíbenou kapelou. Ve své tvorbě totiž umně spojují staré s novým, kde si pod pojmem staré lze představit léty prověřené a stále oblíbené hudební postupy v kombinaci s novým – moderním zvukovým kabátkem, a to vše krásně sladěno v režii vlastních nápadů a přístupu. Tak tohle určitě ANO!
CD k recenzi poskytli Day After records
Nefalšovaný dřevní hardcore v podání ENDSTAND působí velmi svěžím a pozitivním dojmem. Správně nakopávající muzika!
8 / 10
1. Never Good Enough
2. Still The Same
3. Remind Me
4. Bridges Burned
5. Who Do You Die For?
6. Run Like Hell
7. Without Wings
8. Nothing Gold Can Stay
9. Soul Too Cold
10. Better Let Go
Burning Bridges (2004)
Hit And Run (12"/MCD) (2003)
Never Fall Into Silence (2002)
Split MCD With Kafka (2002)
Fire Inside (10"/CD) (2001)
Picture Disc (7") (2000)
To Whom It May Concern... (1999)
Split MCD With Aurinkokerho (1999)
S/T (MCD) (1998)
Split 7" With Outlast (1997)
Tolerance (7") (1997)
Fear Of Future (demo) (1996)
Vydáno: 2004
Vydavatel: Day After Records
Stopáž: 31:30
Produkce: Anssi Kippo & ENDSTAND
Studio: Astia Studio
Hulváti z Jura sú takí naši DARKTHRONE: o pol generácie mladší a s koreňmi v grinde miesto blacku, no doživotne verní metalovej klasike (s čoraz hrubším zvukom). „Kromaňon“ a „Abeceda nenávistí“ sa zapíšu do zlatého fondu. Zbytok asi nie, čo vôbec nevadí.
Oproti EP "God Made Me An Animal" ubral Greg Puciato (ex-THE DILLINGER ESCAPE PLAN), ale i skupina jako celek, na nekompromisnosti, objevují se více i zpěvné a melodické polohy, nicméně je to stále hodně nasraný a uřvaný post-hardcore té nejvyšší kvality.
Strhující rozsáhlé kompozice, které buď zcela pohltí, nebo unudí. Já se hlásím k první možnosti. Je to jako snové divadlo severského death metalu. Za mě je to zatím rozhodně jedna z nejzajímavějších desek letošního roku.
Singl „Winter Storm Vigilantes“ je povedená záležitost, která byla slibnou návnadou na nové album. Velká očekávání byla nakonec zbytečná. S trochou dobré vůle se na albu najdou dvě další slušné skladby, jinak je to stále ten samý a nenápaditý kolovrátek.
Místy tak trochu těžkopádný death metal, který ale sází jak na zajímavé technicky neotřelé provedení, tak na dusivě temnou atmosféru. Pekelný vokál navíc dodává na dramatičnosti. U mě to celkem funguje.
Instrumentální postrocková klasika, která příliš nerozvlní stojaté stylové vody, ale má tu správnou jemnou atmosféru a i díky drobným přesahům například do progrockové či jakoby cinematic sféry nenudí. A to u současného post rocku není málo.
Zajímavý vánek z neočekávaného směru se objevil u power/progmetalových DGM, Italové nabrali směr do progrockového pravěku a v kombinaci s jejich powermetalovou energií je z toho neuvěřitelně svěží výsledek. A vůbec to nezní jako hloupé retro. Bravo.
