Švédské THYRFING jsem až doposud měl soukromě zařazené ve škatulce neznámých, nicméně potencionálně (a subjektivně, pochopitelně) „nadějných“ kapel. Příčinou toho bylo jejich živé vystoupení ve Wackenu v roce 2003, které ve mně zanechalo jen ten nejlepší dojem, poněvadž se odehrálo v duchu výborného viking – dark (bože, ty škatulky!) metalu s povznášejícími klávesami a nezaměnitelnými prvky severské originality. O to aktivněji jsem se proto chopil příležitosti, kterou nabízelo čerstvé album s krkolomným názvem „Farsotstider“ (do češtiny volně přeložitelným jako „Morové časy“), a nechal jsem se (přestože jinak švédsky neumím ani pozdravit) unést na vlnách jeho smutného vyprávění o nikdy nekončící zimě, o dlouhých chvílích za polární noci a o pocitu úzkosti z krvavého úsvitu, který ji vystřídá. A věru, neznělo to (a nezní) vůbec špatně. Možná ještě o kousek lépe.

Je vskutku pozoruhodné, jak jakákoliv nálepka určité „odlišnosti“ od hlavního proudu může konkrétní kapele ulehčit její cestu za posluchačem. Samo sebou, kdyby THYRFING hráli kupříkladu obyčejný death metal, asi by jim jejich švédština nebyla nic moc platná. Ale protože hrají něco, co hned napoprvé nezařadíte, jsou rázem zajímaví tuplovaně, což jim pospolu s tím, že podle všeho jsou navíc také celkem nápadití a neokoukaní, vyrábí pěkně solidní pověst. Ovšem po právu, soudě alespoň dle „Farsotstider“. Už šroubovaný začátek „Far Åt Helvete“ totiž prozradí, že půjde o leccos, jen ne o obligátní kovovou nudu. Mohutný riff odkazuje THYRFING do temnot ne nepodobným těm pekelným a ti si to se škodolibou radostí nechávají líbit. Väänänenův suchý křik, Löfovy omamné klávesy nebo Kristenssonovy rozličných temp znalé bicí, všechno to jako jeden muž táhne za dlouhatánský a přepevný provaz, na jehož konci je do smyčky lapen, a ba i mírně přiškrcen, nebohý posluchač. Pokračujeme v „Jag Spår Fördärv“, obzvláště vymalované melancholickými barvami kláves (či severským folklórnem připomenuvší sousedy AMORPHIS), a v titulní skladbě, stejně tak hutné a za nehty lezoucí. Jakoby se v onom temném vyprávění skoro začaly rýsovat mlhavé postavičky dobrodruhů z krajiny věčného sněhu a sem tam dokonce ožívaly. Proto zejména slyšte zřejmě nejdůležitější skladbu alba „Höst“ (zdaleka jí tak nenazývám proto, že se může pochlubit největší stravitelností), v níž jedna taková postavička tančí podle moc krásné melodie, utkané krom řádného riffu také na akustické kytaře a čistém zpěvu. Až by se člověku chtělo říct, že krása metalového vypravěčství (když chce) málem nezná mezí. Později následující  „Elddagjämning“ (s atmosféricky vyzývavou náladou) a „Tider Läker Intet“ (s příjemně zahřívajícími housličkami), jsouce ze stejného soudku, o tom ostatně rovněž nemůžou než nevyprávět.

Nicméně, abychom byli spravedlivými, lze nalézt i místa, kde se navzdory ostatnímu dění na albu nepohne ani brva (šedivá a neprůrazná „Själavrak“ a jen o něco málo nápaditější „Baldersbålet“). Symbolické ticho po pěšině pak svádí k úvaze o tom, jak to vlastně celé THYRFING myslí, když nedokáží tak nadějně rozvrženou a z velké části také do finálního výsledku dotaženou kolekci udržet na stejné úrovni. Já vím, je to o to těžší, o co je ona úroveň nepochybně nasazena výše, ale to by kapelu nemělo omlouvat. Protože kdo jednou povolí a projde mu to, povolí podruhé znovu a ve větším měřítku. Však to známe. Nechme už ale (protentokráte) raději jazyk za zuby a důvěřujme kapele samotné, že ví, jak naložit se svou současností a budoucností. Vládne totiž nejoprávněnějšíma rukama, které by o tom měly rozhodovat, a jestliže to jsou ty samé ruce, které se podepsaly i pod album „Farsotstider“coby ze tří čtvrtin téměř dokonalém kusu pravé švédské oceli, pak o ni nemám obavy. Tedy téměř, respektive co by se do jedné čtvrtiny celku vešlo.