Ač jejich debut vyšel teprve v roce 2003, přesto se parta vynikajících instrumentalistů z různých koutů prog rockového nebe stihla do análů žánru zapsat už třikrát zlatým písmem. Jejich produktivita je ohromující, míra autocenzury vysoká. O tom by si mohli někteří souputníci THE TANGENT nechat leda zdát. Zdá se, že mysl Andyho Tilisona, hlavní persóny, je obtěžkána chutnými prog rockovými plody, tudíž je třetí rok za sebou co sklízet a zavařovat. A výsledný kompůtek je opět radost lžičku po lžičce vychutnávat...

Předesílám, že fantastický debut „The Music That Died Alone“ zůstává opět nepřekonán... Pokud bych něco novince vytkl, pak to, že se podobně jako předchozí řadovka „The World That We Drive Throu“ nechává až příliš strhnout epickou šíří, což poněkud tříští konzistenci a ředí dobré nápady relativně nadbytečnými instrumentálními štrapácemi. Takřka 80 minut velmi exkluzivního a ne zrovna snadno stravitelného progu předpokládá posluchače trpělivého, poučeného a pokud možno anglicky mluvícího. Jsou to právě texty, které přenášejí velkou část dramatického náboje skladeb, což platí zejména v případě dvou kolosů – úvodní hudební povídky „In Earnest“ a globalizačního podobenství „A Place In The Queue“... První jmenovaná svou epičností připomene díla Rogera Waterse, v nichž se mísí vyhrocený sociální patos, poválečné šrámy s příběhem obyčejného člověka v kole dějin. Hudebně vystihuje úvodní píseň tvář alba jako celku – prim hraje retro zvuk elektrických varhan, skvěle vymyšlené a nevtíravé bridge a refrény a samozřejmě v neposlední řadě strhující instrumentální vsuvky, ve kterých se mísí progová dravost s jazzově hravou rytmikou. Dojde-li na patetičtější orchestrální party, je to vždy v momentě, kdy skladba emocionálně graduje. Odpadá tak tradiční přeslazenost a falešný bombast, který progresivní rock zhusta devalvuje. Titulní píseň, která album uzavírá, je zvláštně introvertní, ponořená do sebe a na první poslechy jaksi plochá a nezáživná... Znovu ale stačí následovat výtečnou metaforu textu a podvolit se neokázalosti a preciznímu muzikantství, aby člověk objevil perličku na dně...

„A Place In The Queue“ je velmi sympatické svou členitostí. Dvě kolosální skladby ohraničují prostor, v němž se dostávají ke slovu vskutku různorodé, přesto však mistrovsky zvládnuté mutace prog rocku. Mnohé asi překvapí přímočaře hitová „The Sun In My Eyes“, v níž jsou dobře slyšitelné popové názvuky a výtečně šlapající orchestrálně-dechová složka. Velmi příjemný úletem je krátký instrumentální experiment „DIY Surgery“, který osvěží nelineárním a svojským přístupem. Tradicionalisty naopak potěší podařený klávesový prog rock „flowerkingovského“ střihu v „GPS Culture“... „Follow The Leaders“ mě osobně velmi překvapila až skycladovsky šlapavým refrénem, který je však samo sebou zapuštěn v typickém progovém muzicírování. Jako malý velký briliant na náhrdelníčku desky září překrásná „Lost In London“, ve které prostý yorkshirský David vypráví o procházce Goliášem evropských velkoměst. Konejšivě plynoucí rytmika je dokreslena nádherným melodickým motivem klarinetu a na několika místech rozbrázděna krkolomnými instrumentálními výjezdy, které jako by chtěly evokovat chaos velkoměsta... Kontradikce mezi pokorným plynutím ústřední melodie a prudkými instrumentálními výpady je strhující...

V pořadí třetí album THE TANGENT je pravým šlechticem v plešatějícím zástupu prog rockových darmošlapů. Je brilantní ukázkou toho, že absolutní instrumentální zápal nemusí nutně znamenat krkolomnou nudu, v níž se člověk ztratí jako Andy Tilison v Londýně. Každá píseň je nádherným příběhem, v němž se mísí pocity odcizení v moderní světě s nadějí a laskavostí k malému člověku uprostřed davu. Skladby se občas nechávají strhnout k přílišné technické ekvilibristice, ale každé zakolísání v zápětí vyváží návaly emocí, které čekají pozorného posluchače. „A Place In The Queue“ není albem na každý den, je to ušlechtilé portské mezi progovými krabičáky. Čili: vyplatí se ho nechlemtat, ale převalovat pečlivě na jazyku a nechat jeho chuť prostoupit všemi póry...