OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
O Tobiasu Sammetovi a jeho EDGUY jisté (bezpochyby) zlé jazyky šíří různá tvrzení o tom, že na svých albech už vykradli prakticky všechny a všechno, co jen mohli. S tímto názorem jsem se v posledních týdnech nesetkal zdaleka poprvé, ovšem až dosud jsem mu (i když naprosto samozřejmě chápu, že tvorba této německé omladiny není zdaleka na patentní úřad a inspirace je pro ni naprosto samozřejmou součástí bytí a nebytí) nevěnoval příliš pozornosti. Podobných heavy - speed metalových kapel je totiž mnoho a EDGUY oproti nim vždycky měli navíc zřetelný náboj, obrovskou šťávu a z toho plynoucí celkem podstatný tah na branku (poslední řadovka „Hellfire Club“ se ostatně v tomhle směru povedla opravdu výjimečně). Aktuální album „Rocket Ride“ nicméně tento můj postoj změnilo a to do té míry, do které jsem především ve skladbě „Wasted Time“ objevil naprosto kompletně a bezostyšně ukradený hlavní motiv z notoricky známé písně „Anya“ od DEEP PURPLE z alba „The Battle Rages On…“ (1993). Podobnou zlodějinu bych od EDGUY rozhodně nečekal (a čert vem všechny polemiky o tom, zda zmíněnou skladbu mohli či nemohli někdy slyšet - tohle jsou DEEP PURPLE s Ianem Gillanem, kteří jsou prostě obecně známí), tím spíš, že jejich zřetelná „inspirace“ v jistém směru je vysloveně hard rocková a to samo o sobě už detailní znalost DEEP PURPLE předpokládá.
Zbytek novinky (která se, tak jak se už v poslední době stalo u mnohých stylově příbuzných alb nepsaným pravidlem, víceméně vine odnikud nikam po předem vytýčené trase) sice žádný další do uší bijící okamžik nenabízí, nicméně je na pováženou, že protentokráte EDGUY ve vší své čitelnosti nepředvádějí téměř nic z toho, proč by mohli být považováni za něco víc, než jen jeden kousek ze stáda. Rozložitý otvírák „Sacrifice“ s chytlavým ústředním motivem, slušně odsýpající titulní skladba „Rocket Ride“ s elektrizujícím refrénem plus nějaké další tři nebo čtyři songy („Return To The Tribe“, „The Asylum“, již dříve v rámci stejnojmenného EP uveřejněná „Superheroes“ či dejme tomu „Catch Of The Century“), u nichž se ještě dá hovořit o nepředstíraném posluchačově zaujetí, a ve zbytku jen jako když se při sušení přehazuje posekaná tráva tam a zpátky, aby nám nezatuchla. Pěkně přiměřeně z kýčovitosti, klišovitosti, letité opotřebovanosti a vnadné načančanosti, aby to ostatní nebylo poznat. A hlavně přiměřeně, jen přiměřeně. Poctivý metal (a také tak poctivě prezentovaný) přece jenom snese leccos. I mdlý a nevýrazný „Matrix“, působící spíše jako číselná a písmenková soustava ze starého psacího stroje než z horké počítačové přítomnosti, i neskutečně unylý ploužáček „Save Me“, jemuž by ze všeho nejvíc slušela nálepka „radioaktivní nebezpečí“. O směšně neškodných výstřelech ze slepých patron „Out Of Vogue“ a „Fucking With Fire“ už raději ani nemluvě, natož o již dostatečně nastíněné „Wasted Time“ anebo o totální žvýkačkové pitomosti „Trinidad“.
A jako kdyby toho už nebylo právě tak akorát, okolo toho všeho (i toho pozitivnějšího pochopitelně) se nám vznáší tradiční mlžení, chtějíc nám vnuknout cosi nepříliš pravdivého o zjevné rádobypřirozenosti EDGUY. Ale žádné strachy, tentokrát jej rozežene pouhé nenápadné mávnutí rukou. Mávnutí nad hospodářstvím, které nevedeno zásadovým hospodářem nejspíš bude pokračovat od desíti k pěti, mávnutí nad tím, že komu není rady, tomu není pomoci, a mávnutí vlastně všeobecně jen tak, pro podtržení toho, co si má o „Rocket Ride“ člověk myslet. Kdepak je najednou ona světlá budoucnost, která byla kdysi kapele předvídána, a která se ještě nedávno zdála být ne úplně nedosažitelnou (až se tomu sám divím, pomyslím-li na to, jak moc se mi doopravdy a troufám si říct i oprávněně (to si fakt troufáš dost, pozn. DKM) líbilo „Hellfire Club“). Řekl bych, že v nedohlednu. A mávám nad tím rukou ještě jednou.
„Rocket Ride“, řekl bych, znamená pro EDGUY ztrátu orientace v tom, co si ještě můžou dovolit, a co už ne. Zatím sice ještě ne totální, ale přece jenom ztrátu. Někoho tím zřejmě vůbec nepřekvapím, někoho naopak překvapím až nezdravě, ale je to tak. Sám jsem z toho byl také překvapený.
6 / 10
Tobias Sammet
- zpěv
Jens Ludwig
- kytara
Dirk Sauer
- kytara
Tobias Exxel
- baskytara
Felix Bohnke
- bicí
1. Sacrifice
2. Rocket Ride
3. Wasted Time
4. Matrix
5. Return To The Tribe
6. The Asylum
7. Save Me
8. Catch Of The Century
9. Out Of Vogue
10. Superheroes
11. Trinidad
12. Fucking With Fire (Hair Force One)
Space Police: Defenders Of The Crown (2014)
Age Of The Joker (2011)
Tinnitus Sanctus (2008)
Rocket Ride (2006)
Hellfire Club (2004)
Burning Down The Opera (2003)
Mandrake (2001)
The Savage Poetry (remastered 2CD) (2000)
Theater of Salvation (1999)
Vain Glory Opera (1998)
Kingdom of Madness (1996)
The Savage Poetry (1995)
Vydáno: 2006
Vydavatel: Nuclear Blast
Stopáž: 60:10
Produkce: Sascha Paeth
Jedno z mých nejméně oblíbených alb Edguy. Pro mě bylo těch změn najednou až moc. I přesto za poctivých
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.